Tajemství letu Před dávnými lety měla Sibila prazvláštní vidění – zřela kovového ptáka, který letí rychleji, než-li jestřáb. Prorokolala, že kolem roku 2000 nebudou již lidem stačit běžná zvířata. Vyrobí si prý nová – z kovu.
A právě v takovéto plechové obludě sedím jsa obklopen francouzskými důchodci na letu z Marseiile do Prahy. Domohl jsem se místenky u okna – za život jsem cestoval letadlem jen párkrát a nikdy se mi ještě nepoštěstilo nafotit Prahu z výšky za rozbřezku ve chvíli, kdy mezi její věže vchází první úsvit.
Trojsedačku sdílím s jakýsi dědou, který bojuje se zapínaním pásu. Míhá rukama a roztřeseně se snaží přijít na princip té nové věci. Nerad zasahuji lidem do práce, pokud si o pomoc neřeknou sami. Dělám tedy, že nic nevidím – takto skryt zůstávám v ulitě do chvíle, dokud do mě můj soused vlivem své nešikovnosti ostře nezabodne loket. Předvádím mu tu zdánlivě jednoduchou věc. „Takto se pás zapíná a takto se rozepne.“
Jeho o zhruba deset let mladší ve vesnických šatech oblečená žena sedí blíže uličce. Co chvíli vykukuje směrem k oknu a ptá se mne, co tam vidím. Francouzsky umím jen pár slov a tak jsem za tu noc za okny vděčný. Říkám tma, tma, po páté tma a nic, až mě nemile překvapí východ slunce. Paprsky prochází okny jako ohnivý šíp – sotva se dostanou z té venkovní mínus 50 oC tuhé zimy dovnitř, dopadají do trupu letadla jako na právě ustlanou postel.
Dotazy na ráz krajiny pod námi od mé zvědavé spolucestující nabývají na frekvenci. Venku sice panuje hustá oblačnost, avšak vysvětlete to. Po několika rozpačitých úsměvech ze sebe dělám dobráka a tak se nakonec vzdávám svého jedinečného místa u okna v její prospěch.
Oči té staré dámy rychle splývají se sklem. Jediné, co je dokážet odlepit, je jídlo. Podle zvedajících se chtivých rukou ihned rozpoznáte, komu je nejméně a komu naopak nejvíce. Jakoby člověk od dětství chtěl vzlétnout výš a výš, až časem zjistí, že takto přichází o vůně rozkvetlých stromů, o hukot řek a o možnost radovat se z běžných pozemských maličkostí. Jakmile se jednoho dne nabaží hloubek mračen pod svými bedry, vrací se zpět ke krupicové kaši, k pohádkám a ke všemu, co měl před odletem nejraději. Po rozdání jídel se na mě ta žena od okna usměje a rozhodne se, že mi musí povědět, co vše dole vidí. Tím, co říká, evokuje pravděpodobně vzpomínky i v mém spolucestujícím a tak se oba překřikují, abych se dozvěděl co nejvíce. Neříkám vůbec nic, snažím se naslouchat, ale nerozumím. Jsem rád, že se na nic neptají. Chtějí jen povídat a povídat, aby vlastně sami sobě připomněli, na co by si v běžném životě možná ani nevzpomněli.
Když jsme opět bojovali přes přistáním s leteckými pásy, naklonil jsem se ven, abych alespoň na chvíli vyhlédl z okna do ranní Prahy. Z nebe cedil hluboký déšť, který pravděpodobně po celou dobu zabraňoval výhledu na jakýkoliv úsek krajiny.
O čem ta žena při pohledu ven vyprávěla a co vlastně viděla, jen Pán Bůh ví, jediné, co po přistání ve člověku zůstalo, byla tato vzpomínka.
|