|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Koza
----
„No co to sem prosím Vás vedete?“ Vytřeštil veterinář Zoubelka oči ke dveřím své ordinace.
„Spíše nesu, pane doktore, pomozte mi s ní a neseďte tam jako pecka!“ Poručila se slečna Dímová. Měla pořádně ostrý jazyk a tón, kterým vyzvala veterináře k pomoci, by vyhodil ze židle i generála.
„No tak dobře, ještě mne kopne,“ sápal se pan Zoubelka po koze a ta ho, sotva se přiblížil, kopla tak ostře do žeber, že se schoulil jako raněný veterán.
„Veterinář a neumí chytit kozu,“ nesesadila přísná tón ze svého jazyka slečna Dímová.
Nikdo by byl netušil, jak takové kozí kopnutí dokáže vyprovokovat k řevu i tak mírumilovného veterináře.
„Kurva, ženská, příště mi ji nepodávejte alespoň nohama napřed, uvědomte si, že mi sem vedete hospodářské zvíře!“
„A vy si milý pane doktore uvědomte, že jsem Váš zákazník, tedy zákaznice a to hospodářské zvíře má zlomenou nohu.“ Vypěnila slečna Dímová a kdyby byl býval doktor zvěře neuskočil, dostal by další ránu do těla.
„Co vás sem čerti nesou, slečínko, co si myslíte, že budu s tou kozou asi tak dělat? Řezníka máte na náměstí, pokuste se domluvit s ním.“ Nechtěl se stále vesnický doktor přiblížit koze a tím méně pak i té ostré ženě.
„Jak jste to myslel?“ Položila slečna Dímová kozu na zem. Koza se snažila vstát, nohu měla zřejmě skutečně zlomenou,sotva se o pravou přední opřela, spadla automaticky na zadek.
„Slečno, neberte to zle, ale za rok bych měl jít do důchodu a mýma rukama prošla řada zvířat. Takováto malá koza má cenu sotva 800 korun. Pokud ji budu tu nohu rentgenovat a pokud zaplatíte dlahu a kontroly, přijde vás to na dobrých deset tisíc. Kozí klobásky jsou navíc chutné, když zajdete tady za panem řezníkem Bílkem, určitě se dohodnete. A kozu, možná i lepší, Vám seženu do druhého dne úplně stejnou.“ Nechápavě házel brýlemi na nose pan Zoubelka.
Slečna Dímová jakoby zmrzla. Do té doby se značně energická žena zastavila v čase. Pohladila svoji kozu a pravila:“Lojzičko, jsi u nás teprve den a kdyby Tě byl nenakopl ten náš kůň, mohla jsi se pást na louce.“ Vzala kozu a bez pozdravu zmizela.
Přišla smutně domů, kozu dala do kuchyně pod stůl, do pěti do večera pila kafe, koze nosila seno pod ten stůl a čekala na manžela.
Bořek bouchl dveřmi, řekl čau Evo a šel si také uvařit čaj. „Tady Evičko voní něco jako seno?“ Unaveně zachroptěl,zvedl ubrus a odskočil. „Co to tady prosím Tě přežvykuje za zvíře?“
„Asi králík blbečku.“ Opět ožila Eva.
„To není králík.“ Pokračoval Bořek.
„Fakt? Jsi unavenej. Poradím Ti, je to koza.“ Odsekla žena.
„Čí?“ Neustále civěl Bořek pod ubrus.
„Naše. Myslíš, že jsem cvok, abych si od starýho Mazáka půjčila kozu a narvala ji k nám pod stůl?“ Poklepala si na čelo žena.
„Podívej se Evičko, když jsi mi minule přivedla do baráku koně, věděl jsem, že ty lichokopytníky miluješ, spolkl jsem slzu, byť nemáme prachy a kůň hodně stojí. Ale věděl jsem, že můžeme nechat koně ve stáji u Lady. Kde ale nechápe tu kozu? Tady, v kuchyni?“
„Nevím, ale náš Bělík nemůže být přeci zůstat sám. Myslí Ti to?“ Opět nabrala sil Eva.
„Ve stáji má přeci řadu koní?“ Nechápavě se na Evu otočil Bořek.
„Kdybys si byl miláčku více věcí všímal, už měsíc by jsi našeho Bělíka mohl potkávat na zahradě. U nás na zahradě, víš?“ Zakroutila hlavou Eva.
„Aha, nemáme prachy, tak jsi to vyřešila tím, že jsi nám koně nastěhovala na zahradu. A kde bude ta koza miláčku, smím-li se zeptat?“
„Asi tady, dokud se nevyléči.“ Na chvíli zrospačitěla Eva.
„Z čeho se má ten přežvýkavec vyléčit?“ Zakryl konečně ubrusem Bořek koze hlavu.
„Má zlomenou nohu. Prostě běžela po dvoře, uklouzla a zlomila si nohu. To se stane, ne?“ Začala pozvolna žena.
„Koza, která leze po skalách,uklouzla?“ Podivil se choť.
„Dřepíš v kanceláři a také určitě občas spadneš ze židle, že jo? A když se to stane Tobě, proč by právě tady Elzička nemohla … nemohla ukluznout?“
„Aha, takže má i jméno, to jsem rád. Elzo, jmenuji se Bořek a pravděpodobně budeme spát spolu v posteli, líbím seTI?“ Zacenil se Bořek.
„Nechej toho flirtování a koukej jí na tu nohu přidělat nějaký kolík a zasádrovat to, povídala jsem, že má zlomenou nohu.
„Bořek vstal, odešel do dílny a za hodinu se vrátil konstrukcí na nohu, za kterou by se nemusela stydět ani klinika veterináře Zoubelky. V kuchyni zvíře přenocovat odmítalo a zřejmě s povděku za zdravotní pomoc každou noc poodešlo spát pod Bořkovu postel. Bořek měl mělké spaní a přezvýkavec ho neustálím mlaskáním budil několikrát za noc za spánku. Ráno, když vstal, koza měla už zvednutou hlavu a už zase drtila v zubech seno.
„Evo, neprohodíme si na noc postele?“ Podotkl několikrát u snídaně Bořek, v tom se do řeči vmísila dcera, že chce spát s maminkou a tak byl jeho osud Bořka spaní s kozou v pokoji na další noc zpečetěn.
Dny míjely a po šesti týdnech nastalo napínavé sundavání dlahy z kozí nohy. Kopýtko bylo zesláblé, zlomenina pravděpodobně úspěšně srostla a Bořek se konečně těšil na normální noc. Vyhnal kozu do chlívku a zavřel se do chalupy.
Když však měl usnout, dvorem se i v jedenáct večer neslo teskné kozí mečení.
„Co s ní budeme dělat?“ Začala se Eva strachovat, že si někdo ze sousedů přijde stěžovat.
„Snad co s ní budeš dělat,“ rozčílil se Bořek a šel si lehnout. Když se ráno probudil, nevěřil svým očím. Pod postelí opět mlaskala koza.
A tak Bořek s kozou spal dál, dokud nenastalo jaro a koze se nezalíbilo na zahradě s Bělíkem.
|
|
|
