Zámek

“Ale pane Hudečku, nebudeme se přeci bavit hned o penězích. Můžete mi, mé choti a dětem prosím celý zámek ukázat?” Vyzval přátelsky pan Vondružka do té velmi nervózního majitele zámku Babenberg k prohlídce.

“Rád Vás provedu,” pravil velmi vážně majitel panství. “Vidíte to, ta práce v obchodě mě za ta léta zdemoralizovala, omlouvám se.  A to jsem na zdejším zámku vyrůstal od dětství, žil tu můj otec,  můj dědeček a teď ho musím prodat. Po celý minulý režim byli naši kastelány, pak jsme zámek až do dnešních dnů opravovali. A teď ho prodávám…tomu se říká prostě, život. No řekněte sami, nevypadá skvostně?” Povzdechl si pan Hudeček a opřel se zády o zeď.

“Musí to být pro vás velice těžké. Nic mi do toho není, ale přeci jen si dovolím být trochu nezdvořilý. Proč  takový krásný zámek pro pánakrále prodáváte?” Optal se velmi z příma pan Vondruška s očima pevně upřenýma ke vchodovým dveřím.

“Dostal jsem se v podnikání do dluhů, tak to je pane. Prodej našeho panství je v současné době jedinným východiskem z této mé svízelné rodinné situace. Mám na výběr – skončil s podnikáním a dívat se, jak mi padá zámek na hlavu, neboť ve svém věku nebudu mít na jeho údržbu. A nebo mám na výběr druhé řešení , kterým je jeho prodej.” Sklopil oči majitel zámku a holí pobídl hosty, aby jej následovali.

“Ještě jedna věc. Tady paní  makléřku bych poprosil, aby nás nechala o samotě. Provizi Vaší realitní kanceláři samozřejmě uhradíme – tedy, pokud se rozhodneme pro koupi.” Otočil se prudce pan Vondružka ke slečně s umělými deskami. Ta s sebou cuknula a celá překvapená zůstala stát na místě jako přibitá: “Samozřejmě, nechám Vás o samotě.”

“Děkuji, zajděte si na kávu prosím. Pokud se nemýlím, zdejší zámecká kavárna je vyhlášená svými zákusky, že?”  Změnil tón svého hlasu pan Hudeček, vyzval děti se ženou k prohlídce a poté se opět se zájmem otočil k majitelu zámku: “Nejdříve mi prosím řekněte něco o historii Vašeho slavného rodu Hudečků. Na internetu jsem se dočetl, že už Váš prastrýc založil v tomto kraji pivovar, na rozvoji pivovaru se podílel jeho syn a tak dále a tak dále, dokud nepřišla světová válka.

“Mám rád vzdělané lidi,” upravil si polichoceně zbytky vlasů za levým uchem pan Hudeček. O svém praprapra a snad ještě jednou pra strýci se vypráví různé příběhy. V mladí prý skutečně založil pivovar a vařil výborné pivo. Jenomže jaksi pozapomněl na takzvané právo várečné. Místní zámek s několika chalupami tehdy prakticky nikoho nezajímal, dokud se můj podnikavý  praprapředek nerozhodl exportovat své sudy do blízkého Aussigu, tedy do dnešního Ústí.  Tam založil hospodu a čepoval pivo tak dlouho, dokud na něj nepřišli a za nedlouho neskončil ve vězení. Můj prastrýc byl však zároveň velký štíštkař. Jeho syn, Ludvík byl prý velmi pohledný mladý muž a při návštěvě svého tatínka se dal do řeči s jakousi slečnou, ze které se později vyklubala místní baronka. Jak to celé s paní či slečnou baronkou dopadlo, nevím, každopádně strýčka prý brzy propustili z vězení a zanedlouho ty potřebné papíry na pivo získal. Až se dostaneme nahoru, ukážu Vám ve vytrýně sako, ve kterém chodil osobně koštovat dávky. Pojďte. A dejte prosím pozor na děti, to schodiště je hodně příkré.”

“A tati, straší tady?” Ozval se ze zadu malý Davídek.

“Tady? Tady straším tak jedině já!” Zapuckal se smíchy pan Hudeček. “Podle pověstí stála – no pojďte blíž, tady k oknu, nebojte se. Podle pověstí na tomto dvorku, kde máme dnes zaparkovaná auta, stála hladomorna. Z té se prý ozývaly podivné zvuky tak dlouho, dokud mému prapradědečkovi nedošla trpělivost a nedal ji zbourat. Na jejím místě se dodnes často ozývají podivné zvuky – ty však pochází od naší báby uklízečky, která věčně řičí, když jí naše ťapina rozlije kýbl s vodou. Té ženské jsem už miliónkrát říkal, ať ho nedává doprostřed cesty bernardýnovi – není to nic platné.

A toto – to jsou pánové, dámy a půvabná mladá slečno, dveře, které jako jediné propojují levé křídlo zámku s tím pravým. Jsou tu od nepaměti – velmi pohodlně za deště tudy projdete ke kuchyni, ke sklípku, k ložnici, prostě k místům, která máte rádi.”

“A pane Hudečku, máte tady na zámku empírový pokoj? Víte, velmi ráda čtu o Napoleonovi.” Zeptala se tichýmim hlasem majitele zámku tentokrát paní Vondrušková.

“Nic takového tu paní nemáme. Nerad bych se dotkl Vašeho idolu, ale co si budeme nalhávat. Napoleón byl obyčejný lump, který způsobil Evropě samá neštěstí. Máme tu akorát lovecký salónek – pak samé normální místnosti s běžným nábytkem – jo, zapomněl jsem, má nebožka paní si vymódila mušlový pokoj. Ten Vám také ukážu, po její smrti jsem se v něm ničeho nedotkl. Ostatní pokoje jsou zařízeny ryze prakticky – ústřední topení, elektřina, v některých patrech je dokonce podlahové vytápění.

“Váš zámek se nám líbí a velmi,” polichotil pan Vondruška panu Hudečkovi a poté se zajímal i o podzemí.

“V podzemí je kripta, kam už se nepohřbíhá a dále tam jsou sklepy.” Ujal se hbitě slova průvodce. Pojďme dolů a dejte prosím opět pozor na děti, ať nezakopnou.

Výprava sešla opatrně po točitém schodišti, které vedlo do vlhkých zámeckých chodeb. Majitel zámku ožil, jakoby zde trávil veškerý svůj volný čas. Prošli dlouhým systémem spojovacích chodeb, dokud neskončili u silných kovových dveří.

“Kam vedou,” špitla paní Vondrušková.

“Skutečně to chcete vědět?” Zakroutil tajemně hlavou pan Hudeček.

“Do pekla,” špitla malá Rozárka.

“Ty dveře..děti, ty dveře vedou.” Polkl pan Hudeček. A pak se usmál a šel od dveří pryč. “Pojďme, je tu zima.”

 “Neodpověděl jste nám, kam prosím vedou ty dveře?” Začal se zajímat o tajemný vchod i pan Vondruška.

“To vám neřeknu, ani když si zámek koupíte,” zažertoval majitel a vyvedl hosty na slunce.

“Pane Hudečku, děkujeme Vám za prohlídku, s paní se Vám brzy ozveme.” Rozloučil se na závěr prohlídky pan Vondruška s majitelem zámku.

“Nedáte si kávu, můžeme posedět…” pobízel pan Hudeček návštěvníky zámku. “Pohovoříme o místech v podzemí, o která jste se tak zajímal…”

“Jste laskav, jak znám svoji paní, bude si chtít projít okolí, vše probrat a jsou už tři hodiny,” razantně ukončil současnou prohlídku pan Vondruška.

A tak se rozloučili. Pan Vondruška vzal rodinu do blízkého občerstvení na pět tatranek a na čaj. Rozevřeli mapu českých hradů a zámků a nad Babenbergem udělali křížek.

“Tak to bychom měli. Kdyby jen pan Hudeček věděl, že nemáme ani na činži.” Povzdechla si paní Vondrušková. “Je to chytrý a inteligentní člověk, lepšího průvodce nemají ani na Hluboké. Měl si dobrý nápad Honzo, to bude letos luxusní dovolená! Škoda že dnes realitky neinzerují více takových destinací.  Tak ještě to Janovo mýto, pak ta strašná polozřícenina, které se chce nějaký chudák zbavit a na závěr si nechváme Modrý zámeček , viď? Tam si konečně zajdeme do cukrárny.”

“Dobrý nápad, ten Modrý zámeček dáme na závěr. Ostatně, prodává se za 140 miliónů, tam budeme muset být obvzláště dobře připravení,”  rozesmál se pan Vavruška a pak pobídl děti: “Rozárko, Davídku, šup,  dejte si zmrzlinu a půjdeme k rybníku. “

“A tati, kam vedly ty dveře?” Nezapomněl na tejemný vchod pod zemí Davídek.

“Ke strašidlům, kam jinam. Takové dveře děti, nikdy neotevírejte,” odpověděl otec rodiny a pak se konečně s chutí zakousl do té své housky se salámem.