Majitel Salónu psí krásy
Pan Pivrstein seděl opřen lokty v okně svého bytu a sledoval ruch ulice. Růže přepadlé přes zábradlí, které nikdo nestřídal a ony trhaly v onom letním odpoledni lidem šaty, jej fascinovaly.Bývalého majitele salónu psí krásy zaujmou totiž jakékoli předměty, které lze použít ke stříhání, tupírování, protrhávání a tak podobně.
'To je dnes uz pátý buldok,druhá doga a čtvrtý chrt!' Čárkoval si pan Pivrstein na kus papíru každého průchozího krátkosrstého psa, kterého zahlédl a leckdy po nevinném zvířeti z okna i něco hodil.Neměl rád kratkosrstá psí plemena,neboť právě móda krátkosrstých stála úspěšného majitele Salónu psí krásy živnost-takové psi lze vzít tak jedině žiletkou dohola, z pohledu odborníka na psí střih jsou-NEPOUŽITELNÍ!
'Takovému čoklovi můžeš nasadit tak akorát čínskej chochol,' procedil v zubech bývalý majitel psí střižny kdykoli, kdy přišla řec na příčinu konce jeho kariéry.
Živnost zmíněného bývalého podnikatele stávala ve Vlkově ulici čp.16 na pražském Žižkově. Velký štít s načechraným pudlem znaly nejvíce děti, které po plechovém zvířeti rády házely kameny. Dopad horniny způsobil lomoz, který následoval křik rozzuřeného psího holiče a když měly děti štestí,vzápětí i štěkot či dokonce úprk nedostříhaného psa. Mezi majitelkami psích kudrnáčů, chlupáčů a vlasáču byla střižna známa natolik, ze se sem sjíždely z různých částí naší pramáti vlasti.Až jednou,jednou se to stalo.
Salón psí krásy přijela navštívit až z Písku jakási paní Žofie Nademlejnská s vysokým vyzáblým mužem a s německým špicem. Onen bílý špic pojal k holiči takovou nedůvěru, že prskal už u vchodových dveří, ostříhat takové zvíře ve zdraví bylo takřka nemožné.
Partner, druh či kdoví paní Nademlejnské byl tichý člověk: 'Úctivě zdravim,' sejmul hned u vchodu klobouk a podal panu majiteli a současně i mistru Salónu psí krásy ruku.
Paní Nademlejnská byla stejná, jako ten naježený špic - sotva vstoupila, začala si pisklavým hlasem poroučet: 'Vilibald není pane žádny obyčejný pes, má rodokmen šlechtice, několik předních medailí a…' přerušila svou řeč paní, aby se nadechla,'…a nyní jej čeká turné na evropskou výstavu do Montpellier,slyšíte to dobře, Vilibald byl osobně pozván do Montpellier!'
'K Vašim službám, mladá paní,' uklonil se profesionálně k paní a poté i k Vilibaldovi pan Pivrstein. 'Co pro Vás smím udělat?'
'Ostříháte tady Vilibalda, řeknu Vám přesně také jak.' Stejně strohým hlasem na to majitelka té uslintané nezřízenosti.
Nastalo velmi zdlouhavé vysvětlováni - mistr střihu měl řadu nápadů, avšak na na polemiky s paní Nademlejskou nebylo místo.
'Nemohu slyšet, když tady Vilibaldík kňučí,' rozlítostněně paní Nademlejnská zakončila svůj proslov, 'Karle, můžeš prosím tady s panem..'
'Pivrsteinem mladá paní,' představil se krátce mistr a ukazovákem pohladil svůj knír.
Jakmile byl s jekotem Vilibald odveden a pan Pivrstein začal stříhat, zvíře se panu Karlovi vyškublo a stisklo v zubech velmi silně mistrovo zápěstí.
'Což vy jej neudržíte?' Obořil se mistr na vyvoleného Vilibaldova ochránce.
Ten se však roztřásl tak ustrašene, že nebylo ani slyšet ono jeho slabé 'pro-mmiň-te.'
Mistr si omyl ránu pod kohoutkem a pak mocným hmatem uchopil Vilibalda pod krkem: 'Takto se drží pes, pevně pane,' zachraptěl opět s klidem při pohledu na zoufalého zákazníka.
Pan Karel uchopil levou rukou ony na všechny strany cvakajíci úzké čelisti pevně, přesně podle rad, pravou rukou zajistil krk. Zvíře se přestalo zmítat a holič konečně mohl ukázat, jakým je mistrem své profese. Nohy vystříhal až k bříšku, těsně nad zemí ponechal delší haluze, ocas, původně pravidelně huňatý, prostříhal a vykartáčoval s pečlivostí sobě vlastní. Vilibald přitisknut pevně k podložce se nebránil.
'Vidíte, jaký z Vás má respekt,' zazubil se pochvalně mistr na pana Karla. 'Ještě jej vyfoukám a pak Vás poprosím, abyste mi jej obrátil na druhou stranu.'
Pan Karel držel psa zuby nehty, nic neříkal, častěji se díval z okna, nežli na výkonný stůl.
'Otočte mi jej prosím,' opakoval již po několikáté holič.
Pan Karel se stale díval sklivým pohledem z okna jako by byl zhypnotizován, neslyšel, dokud jej pan Pivrstein nepobídl rukou.
'Jistě, promiňte, zamyslel jsem se,' povolil svůj stisk ochránce stříhaného psa. Vilibald ani nemrkal.
'Pane Karle, pusťte ho prosím úplně,' poodstoupil holič.
'Úplně? A co když uteče?' rozhovořil se konečně pan Karel.
'Ano,pusťte jej.'
Vilibald zůstal ležet bez hnutí, s očima vypoulenýma jako žába, namodralý mírně povysunutý jazyk se ani nezavlnil.
'Člověče, vy jste ho normálně uškrtil!' Otočil se pan Pivrstein neuvěřitelně na pana Karla, ten měl rovněž oči vypoulené a zdálo se, že k osudu toho ještě před malou chvílí nenáviděného zvířete má poměrně blízko.
'Vi-vilibalde,' opatrně strčil pan Karel ukazováčkem do psa v místech, kde byl již ostříhán. 'Já já nechtěl,' tiše na to. Poté pootočil hlavu doprava ke vstupním dveřím do ordinace, za kterými jej čekal - trest.
V té chvíli, co čert nechtěl, povolila klika.
'Tak co se tu děje, že je tu najednou takové hrobové ticho!' Paní Nademlejnská přišla panu Pivrsteinovi v té chvíli o dvě hlavy větší a širší a také silnější - mordijé!
A pan Karel – pan Karel ještě více zeslábl, vypouštěl z úst takové veliké bubliny a poklekl jako kajícník: 'jseem vrah Žofinko, hrozivý vrah,' špital, jako by se modlil.
'Kde je Vilibald!' zaburácela ta bytost a už i pan Pivrstein poklekl - ano, klečeli tam oba jako na trestné lavici.
'Co to tu šaškujete, nerozuměli jste? Kde – je – Vilibald!' Opět zahřmělo a do toho hromového hlasu se ozvalo až nadpřirozené zadunění plechu. Pak opět a opět, ta ohromná bytost začala ječet a vyběhla na ulici, kde řvala něco o harantech. Řinčení plechu ihned poté ustalo, navrátila se, chytila levou rukou za šíji pana Karla a pravou za vlasy mistra střihu.
'Mrtev,Vilibald je mrtev,' vzlykal pan Karel - pak se obrátil k místu činu a omdlel.
Vzápětí se otočil i pan Pivrstein, ustrnul - lehátko bylo prázdné. Paní Nademlejnská odhodila oba trestané a začala vyhazovat nepříčetne obsahy skříní, Vilibald nikde. Zatímco bezvlédné tělo pana Karla leželo na zemi, pan Pivrstein i rozběsnená chovatelka prohledali střižnu i čekárnu,Vilibalda nenalezli.
O týden později stály v policejnim zápise následující vypovědi svědků: 'Já,obžalovaný Karel Nechvátal, uškrtil vlastníma rukama psa žalobkyně, paní Zofie Nademlejnské, majitelky mého – dnes již bývalého zaměstnavatele, Drogerie ZND, spol.s.r.o.'
Další výpověď: 'Já,obžalovaný Josef Pivrstein, majitel Salónu psí krásy doznávam, že se celý čin odehrál na můj osobní příkaz, psa v plné výši uhradím, byť šlo v konečném důsledku o jev nevídaný,o jakési éterické rozplynutí těla oběti v místě mé vlastní ordinace.'
O záhadném zmizení psa psal přední pražský bulvár – dva novináři však nakonec označili majitele Salónu psí krásy za lupiče, následkem čehož seznam zákazníků vyhlášene střižny podstatně zeslábl.
Sotva se na celou záhadu ohledně zmizení psa pozapomnělo a majitel střižny se omluvil paní Nademlejnské a vyplatil bolestné třicet tisíc korun českých, vracel se jednoho podvečera domů, když tu na nedalekém Sladkovského náměstí zahlédl provaz a na něm Vilibalda. Opatrně se přiblížil, aby zloděje té vzácné pšíšery nevyplašil a už ho měl. Stál dva metry od drobného, asi osmdesátiletého chlapa. V šedém saku a klobouku vypadal ve svitu lamp mýticky. Mistr mu poklepal mu zezadu na rameno a neznámý muž se překvapeně otočil.
“Přejete si,” povídá.
“Přeji, rád bych se Vás zeptal, odkud mate toho psa?” Vypnul hruď majitel poškozené střižny.
Jenomže Vilibald začal vrčet natolik, že pan Pivrstein jen tak tak stačil uskočit jeho čelistem. Zvíře se zmítalo na provaze a vydávalo chraplavé zvuky.
“Od vnuka, našel ho na nádraží ty ničemo, to Tys ho tak zřídil!” zaduněl hlas toho nezmámého muže náměstím.
Pan Pivrstein ztratil bojovného ducha a vycítil, že bude lepší, pokud se omluví a vysvětlí neznámému, že se zřejmě spetl.
“Tak spetl??” Zaburácel ten hlas podruhé. Zvíře se položilo na záda a začalo vlezle a lítostivě kňučet, dokud jej nový majitel nesebral ze země. Zpola ostříhaný Vilibald vypadal skutečně zbědovaně.
“Sple-tl,” povídá pan Pivrstein a za hromů těch nejokázalejších nadávek zmizel, coby podezřelý z týrání zvěže, v ulicích.
Zprvu poškozená střižna se díky místnímu bulváru nakonec stala slavnou a pan Pivrstein zmíněnou historku o Vilibaldovi rád vyprávěl zákaznicím.
Nebýt filmů Marly a já s labradorským krátkosrstým retrívrem, nebýt komedie Čivava z Beverly hills, nebýt amerického snímku Turner a hooch s onou slavnou dogou a reklamy na seznamu s Krastíkem a hlavně dětí, kteří chtěly následkem toho same krátkosrsté druhy, fungovala by střižna pana Pivrsteina dodnes.
Pan Pivrstein dnes už jen sedává opřen lokty v okně svého bytu a sleduje ruch ulice. Zamiloval se totiž do růží, které dokáží lidem tak pěkně trhat šaty.
Pes na obrázku je kradený od majitele fotografie (c) - klikni |