Neviditelní

„Pane Jirásek, posloucháte mě?”

“Neposloucháte, jaká pak změna.”

“Neslyšíte skutečně vůbec nic?!”

Pan Jirásek sebou trhl a poplašeně otočil hlavu. Blanka myslela, že si sundá alespoň sluchátka z uší, ale on nic. Když nic neříkala, otočil hlavu zpět ke stolu a něco si psal.

“No, jak myslíš…” otočila se Blanka na místě a odnesla lejstra v modrých deskách zpět k šanonům.

“Ale, Blaničko, to byla jen sranda…když ty sem přijdeš vždycky jako duch”, sundal si pan Jirásek sluchátka, zvedl se ze židle a vydal se k těm písemnostem. Vše rychle podepsal a pro jistotu se omluvil za svůj žert, který jak sám uznal, nestál za moc.

“Ale jo, vždyť já Tě znám,” uklidnila se Blanka.

“Tolik bych na ty výdajáky Bořku netlačila, ale musím za dětma. Hanka má kroužek, Karlík musí zase do jazykovky a ten můj mi před chvílí volal, že musí zůstat v práci.”

“Blani, nevím konkrétně s čím, ale mohu Ti nějak pomoci?”

“S čím…díky, nejvíce mi pomůžeš, když si občas sundáš ta sluchátka,” usmála se  Blanka a pomalu se vytratila na chodbu.

Nikdo v celém obvodním úřadě nechápal, jak pan Jirásek může práci vedoucího stavebního úseku vůbec vykonávat. Lišil se naprosto od všech, kteří na úřadě pracovali. V prstech neustále cumlal papíry, stále něco sepisoval a své výtvory nedával nikomu číst. Všichni přitom věděli, že píše básně. Během let si pan Jirásek vybudoval pověst dobrého podivína, kterého má na pracovišti sice každý rád, ale na kterého se nemůže zas tak úplně v mnoha věcech spolehnout. Vynikal však v komunikaci s lidmi a zvládal kritické situace, na které bylo třeba vymyslet ihned důmyslná řešení.

Jednoho dne si Blanka povšimla, že už po několikáté poněkud vyjeveně mžourá na toho na kost vychrtlého pána, který si k Bořkovi přišel pro fotokopie výměr parcel. Když návštěvník odešel, nedalo jí, aby se svého dlouholetého kolegy pro jistotu neoptala, zda se něco neděje.

“Ne, ne, Blani, neděje,” odpověděl pan Jirásek velmi rozpačitě, z čehož Blanka ihned usoudila, že se skutečně nic důležitého nepříhodilo. Potřásla hlavou a dala se do přemýšlení nad tím, jak je utahaná, jak nic nestíhá a jak se z toho všeho asi brzy zblázní.

“Promiň Bořku, jsem asi pitomá, přišlo mi, že ses na toho chlapa tak nějak divně zadíval. Jsem dneska nějaká..” nedořekla ta slova a pan Jirásek na to nic neodpověděl.

Příhoda se však opakovala a velmi senzitivní Blanka nevěděla, o co jde. Pan Jirásek se přitom choval naprosto normálně..akorát se velmi často tak nějak divně kolem sebe rozhlížel…

Dny míjely a Blanka stále častěji cestou do práce přemýšlela, jak se natolik uzavřeného člověka, jakým byl pan Jirásek, opatrně na celou věc ještě jednou přeptá.

Vysledovala, že se nejen ona, ale také ti lidé, kteří chodí v návštěvní dny za panem Jiráskem, cítí nesví.

Svého o generaci staršího kolegu s taťkovským bříškem znala už skoro osm let a za tu dobu se stal tak nějak součástí jejího života. Jak míjel čas a jak stále nad panem Jiráskem intenzivě přemýšlela, začínala si připadat divně.

“Třeba o nic nejde a dělám z brouka velblouda, když se nezeptám, budu vše jen nafukovat a Bořek není pitomej,” brouzdaly se Blančinou hlavou rozličné myšlenky. Vždy, když k němu zezadu přikročila, otočil se a naprosto normálně si ji prohlédl. Tím pohledem Blanku ihned odzbrojil, podívala se z okna a pochválila tento pěkný den.

“Blani, dnes už se Ti to sluníčko líbí po sedmé,” zažertoval Bořek a v těch slovech byl zároveň cítit dotaz, jakýsi otevřený prostor - do kterého se ticho nevejde.

“Bořku…nevím…kde začít, ale není Ti něco? Poslední dobou... Nemáš nějaké starosti..do doma … dobrý?”, roztřásla se Blanka a více ze sebe nevydala.

“Všechno je u mě Blanko v pořádku, ale asi tak nějak tuším, na co se mě chceš zeptat” – pan Jirásek se usmál, ale zároveň prudce zčervenal, pak krátce otočil oči ke stolu a vysmrkal se. Ten kapesník panu Jiráskovi pomohl, aby pokračoval. “Pamatuješ se, jak jsme se jednou bavili o těch lidech se skloněnou hlavou, které občas vidím.”

“No se ví, říkal jsi, že vidíš nějaké postavy, které pak zmizí a co má být?”

“Jsem rád, že jsi tak otevřená Blanko, s moc lidmi se o těchto věcech bavit nemohu. Skutečně, važím si toho. Ale abych se vrátil k tomu, co jsem Ti teď chtěl říci. Nevím, co ty přízraky, nebo jak to mám nazvat, znamenají a už jsem si za ta léta na ně zvykl. Podle mne nikdo na tomto světě nemůže říci, zda vznikají v některých našich hlavách, zda jde skutečně o duchy či zda jde o něco jiného. Minulý měsíc jsem čekal na ženu na Václavském náměstí, měli jsme sraz před Baťou a kolem chodili davy lidí.”

“Chrrrrch…chrk…. na tom přeci není nic neobvyklého,” rozkašlala se Blanka a pak mávla rukou, “promiň, pokračuj, poslouchám Tě.”

“Kolika lidí se na ulici a v životě Blanko dotýkáš?” nenechal přerušit tok svých myšlenek pan Jirásek a ihned pokračoval. “Kdyby ses každého, kdo kolem tebe projde, dotýkala, mysleli by si, že jsi blázen. Kde ale bereš to přesvědčení, že nevidíš to, co já,  co když někteří z těch lidí … prostě jsou a nejsou?”

“No, Tě pic, na tom něco Bořku je…prostě, věřím, že existují, protože se mi nikdy nestalo to, co Tobě. Myslím tím, že by mi nějaký chlap zmizel přímo před očima.”

“Vidíš, co jsi řekla? Řekla jsi věřím. Podstatou každého z nás je naše víra a to, co leží mimo ni, považujeme za pitomost. Každého, kdo se naší osobní víře protiví, považujeme za pomatence. Všimla sis někdy, jak reaguje ateista, když mu v metru vnucují Jehovisté ty své Strážné věže? A naopak, jak reaguje nadšený křesťan, kterého budeš chtít navnadit ve víru ve vědeckotechnickou revoluci, která vše na světě vysvětluje? Oba tábory vychází ze své víry, kterou považují mylně za svůj rozum a úpěnlivě a křečovitě se po většinu života brání svým ideím, neboť jsou ve své podstatě nazí a to, v co věří, je ve skutečnosti to jediné, co mají.

Co když někteří z těch to lidí Blanko, kteří sem za mnou chodí, pochází z těch postav, které mne v životě čas od času provází? Co když něco ode mne očekávají a já jim nedokážu pomoci, neb stále a dokola věřím jedné jediné věci a to, že sem přišli pro radu, jak postavit barák? Co když ode mne očekávájí úplně něco jiného? Nikomu o tom, o čem se tu bavíme, neříkej…to bych tu asi skončil,” usmál se pan Jirásek a opět se vysmrkal.

“Podle mne Bořku žijeme každý dvakrát a to poprvé, když spíme, podruhé, když jsme probuzeni. Oba světy jsou ve skutečnosti sami k sobě protiklady – ve snech se ocitáme mimo čas a prostor, zažíváme věci, které v bdělém stavu nikdy nezažijeme. Zato, když jsme bdělí, má náš svět řád, vše směřuje odněkud někam, ve dne jsme přesným opakem toho, v koho se v noci proměníme. Myslím si Bořku, že je chybou ulpět na ten či onen svět, neboť každý nám něco dává, každého jsme z jedné poloviny součástí. Co když existují lidé, jako třeba možná ty, kterým se oba světy prolínají? Co když postavy ze sna přichází k Tobě do kanceláře…brrrr…?”, usmála se Blanka a všechno napětí, jako by z ní spadlo, jakoby se i ona potřebovala dostat ze svých představ. Pak se zvedla a šla postavit vodu na čaj.

“Proč ne, Blani,” rovněž potěšeně se do své židle usadil pan Jirásek, neb podobné diskuse miloval. “Někdy Ti ty své mizící lidi cítím jako studený vítr. Jeden léčitel mi poradil, abych se pomodlil a poprosil Boha o ochranu. Pak k nim v duchu promlouvám, že pokud existuje něco, co jim mohu odpustit a proč za mnou chodí, že jim odpouštím. Studený vítr odejde a jsem opět v bezpečí.” Ta poslední slova říkal Bořek potichu, jakoby byla zakázaná, neb věděl, že Blanka nemá už od malička náboženství ráda.

Nastalo ticho, do kterého syčela jen varná konvice, hleděli na sebe a nikdo by to ticho mezi nimi nezměřil. Jakoby vše, co má být řečeno, bylo nadbytečné, zažívali jednu chvílí, ze kterých vyrůstá přátelství, na kterou se budou pamatovat po celý život.