Pšichází JUDl. Věšíš a s ním pšichází zákon.
„Hele, to „Blbec“, to bylo na mě?“
„Na mě?“ zeptal se zmateně JUDr. Křivohlavý.
„Jo, na mě.“
“Na koho? Já nikoho nevidím. Ach jo. Tady někdo zase zhasnul? Kdo je tam?Kde to jsem?”
“Ty jsi skutečně podivín Pravoslave, to jsem přece já!”
“Jo to jsi Ty má dlahá. To jsem lád, že tu jsi ještě se mnou. Už jsem myslel, že je to zas ňáky čelt. Plomiň jsem nějaký dezolientovaný. A nic nevidím. Nebo je tady všude tma? Ty něco vidíš? Nevypích mi někdo voko?“
„Ne, jen ses zavřel v kulně. Valí se z ní kouř. Že Ty tam kouříš? Nebo už Ti hoří i kůlna? Ukaž mi tu brusku…nebo tam máš snad čerta?“
„Né, čelta né! Já ale nic nevidím, ani kouš, ani blusku.“
Žena rozkopla dveře, až se otevřely.
„Kuš Ty, seš jak malej kluk. To jsem si mohla myslet. Prosím Tě, že si s tím nedáš pokoj. Kde máš tu brusku?“
„No pšece tady ve svěláku, podív…ježiš, kde zas je? Teď tady byla! Ježíšmarjá a kdo jste Vy pane? Co tady děláte? Bože co se to tu pošád děje ksaklu?“
„Já jsem JUDl. Věšíš. Jdu si plo Vás.“
„Ješíš, já nechci ještě umšít! Já věším, věším, nevěšet mě! Co jste mi s ní plovedl pane? Kam jste mi ji dal?“
„Koho?“
„No pšece moji Ženu od pultu.“
„Já nikoho neviděl. Já se ptám na Vaši blusku.“
„Blůzku? Mám jen tohle lozlhaný tliko a čelvený montlélky, jestli se dobše pamatuju. Nic nevidím, plomiňte. Blůzku má má Žena od pultu.
„Né blůzku, tu lozbušku jak jste o ní mluvil se svou paní, Ženou od pultu.”
“Ale o žádné lozbušce nebyla ani šeč pane Judle. Já mluvil o lozblušce, o úhlové blusce co mám tady někde, jo tady je pšece, tady ve svělátu, podívejte.“
„Tak ji tam nechte, zavšete kůlnu a pojďte se mnou. Čály, mály, oblaka dabla…“
„Né, ďábla né! To je stlašný, co sem komu udělal? Když pšece nic nikomu nedělám? Kam mě to táhnete, nic nevidím, jste oplavdu Věšíš? Já se moc bojím…“
„Nebojte se kolego, jsem také plávník a se mnou pšijde zákon.“
„No plávě. Toho se plávě toho se bojím ze všeho nejvíc, plávníků. Snad víc než těch...“
„...čály mály fuk!”
|