Kde máme hranice?

Tam, kde nás citlivá blána

naší kůže od světa dělí,

nebo na rozpětí paží?

Nebo snad na obzoru,

kam zrak náš dohlédne

a široká krajina

podzimem obarvená

je naší součástí?

Že by naše vědomí

pulzovalo jen od obzoru k obzoru?

Možná končíme tam,

kam naše myšlenky dosáhnou

a celý známý vesmír

je jen čip v našem srdci,

který jsme se ještě nenaučili číst?

Zkoušíme to hudbou, láskou,

matematikou i elektronikou…

        nadarmo.

A zatím naše duše

už dávno před zrozením

objevily ne třetí a sedmou,

ale nekonečnou dimenzi.

Dávno před námi

prošly černými dírami

našich pamětí

i vesmíru,

protekly mízou všemi stromy,

kapkami dešťů se vrátily do řek,

krví propluly srdcem každého z nás

a my jen tápavě hledáme slova,

kterými bychom se s nimi domluvili…

 

Jen občas pocítíme v dlaních

něco, čemu možná jednou

budeme říkat:

…zázrak porozumění…