Dlouhá balada o Lži a Pravdě

 

Pravda, ta holka od špíny a bláta,

jež stigma samoty má na čele,

od bědy k bědě otřepaná chvátá,

dnes neví, jak si zítra ustele.

 

Od dveří k dveřím před ní zavírají

a nevítává ji prostřený stůl

(sotva jí někde víc jak kůrku dají),

co taky s celou, stačilo by půl.

 

Co taky s ní? Prý duši zachraňuje,

však dluh s ní leda těžko zaplatíš,

byl-li by “soudný den”, tak daleko je,

něž přijde, duši stokrát zatratíš.

 

Však Lež, ta její věrná setra rodná,

s tou na světě je vskutku veselo,

dává nám vypít číše žití do dna,

než na duši, spíš myslí na tělo.

 

Vlasy má hojně zlatem propletené,

rty, barvou rudé, mívá samý smích,

nezajímá ji to, co zítra bude

a toulá se, jak vítr po kopcích.

 

Však jedna bez druhé by sotva byla,

které se chytíš, ta tě povede,

Pravda by protivenství nadělila,

Lež předstírá, že vede do nebe.

 

Za bouřné noci jednou sestry spolu

v jeskyňce malé k spánku ulehly;

věřte, to co teď vyprávět vám budu,

je příběh pravý, i když nevšední.

 

Dva chlapce náhoda na cestě svedla:

jeden žil v pravdě a byl chudobný,

druhého světem Lež za ruku vedla –

bohaté “štístko”, trochu proradný.

 

Když bouře s deštěm v noci přepadla je,

jen kousek od těch černošedých skal

tak zmoklým lesem ve tmě zavedla je

k otvoru, který jak by dovnitř zval.

 

Ten vychytralý vešel jako prvý,

ve světle blesku aby rozpoznal

postavu lepou spící holé pravdy

a s výběrem pak mnoho nečekal.

 

Ulehl rychle na tu pravou stranu

a šeptá: brachu, pojď si lehnou též!

Ten spravedlivý neměl na vybranou,

zůstala pro něj křivonohá Lež.

 

To, co se nejspíš v téhle noci stalo,

nechceme vědět, tak se netěšte,

když ale brzo ráno Slunce vstalo,

zastihlo oba znovu na cestě.

 

Však pointa je vskutku překvapivá,

z nich žádný by se toho nenadál:

ten, co spal s Pravdou, štěstím neoplývá,

tak sotva žebráků by moh být král.

 

Ten, co spal se Lží, kdysi spravedlivý,

zakrátko velkým boháčem se stal.

To Slunce v nebi, ať se klidně diví…

Kdo by si z toho poučení bral?