Pozor!

Poněkud riziková četba pro slabší jedince silnějšího pohlaví. 

Na obalu této knížky, stejně jako na tabákových výrobcích je varování, že kouření škodí zdraví a může zabíjet, by možná mělo být nějaké upozornění. Třeba toto:

Ministerstvo zdravotnictví varuje, že informace v tomto textu obsažené mohou závažně narušit psychické zdraví slabších jedinců silnějšího pohlaví,  zatímco pro silné jedince silnějšího pohlaví jsou naopak zcela neškodné, maximálně je pobaví a smích, jak je známo, zdraví jen prospívá. Pro slabší jedince slabšího pohlaví je pak tato četba vyloženě prospěšná a v některých případech výslovně indikovaná, pro silné jedince slabšího pohlaví pak může být jen potvrzením jejich vlastních empirických vývodů a tím se ujistí, že jsou duševně zcela v pořádku, ačkoliv se k nim vzhledem k jejich názorům a postojům jejich okolí vždycky tak nechová.

KDYBY  MÁJ  NAPSALA  JARMILA

Ahojky, jmenuji se Jarmila a určitě mě všichni znáte. No jen si vzpomeňte na školu a hodiny literární výchovy – Hynku, Viléme, Jarmilo. No tak to jsem já, ta Jarmila.

Asi se divíte co mě to napadlo se po tak dlouhé době ozvat, ale já k tomu byla vlastně donucena. Můj příběh byl totiž nedávno zfilmován a já v televizi slyšela, jak jeden z tvůrců filmu vysvětloval, že ženská postava nemusí mluvit, stačí když tam je. Ani v původní verzi mi Mácha nedal příliš prostoru k realizaci sebe samé nebo vyjádření pocitů, a nikoho nezajímalo, co si o tom všem myslím. Ale v té době bylo normální, že ženy mlčely a rodily děti, zatímco muži tvořili dějiny, a když nějaká žena toto patriarchální pojetí muže jakožto aktivního činitele, a ženy jakožto pasivního příjemce nějak porušila, bylo zle. Vzpomeňte si na Boženu, myslím Němcovou, dneska je slavná, ale tehdy to neměla lehké. Když ji v jednom městečku stavěli pomník, místní obyvatelé protestovali, že sochu takové ženštiny povětrné tam nechtějí. A tak i já, poslušná dobovému heslu – všemu co je bezvýznamné mlčeti se sluší – jsem celá léta mlčela. Jenže mezitím proběhla emancipace a ženy dostaly nejen právo chodit do práce a volit, ale hlavně, svobodně se vyjadřovat. A tím více mě mrzí, že mi v nové verzi Máje nebyla dána větší role a nesouhlasím se slovy pana režiséra, že je důležité jen to, co se odehrává mezi otcem a synem.  No to mě podržte, dohnali mě k sebevraždě a já mám být zticha? Copak je ženská pořád ještě jen taková nějaká stafáž na scéně divadla hraného muži? Kdepak, mě už nebaví být zticha a nahlas řeknu, co si o tom všem myslím.  

Možná namítnete, že autoři filmu se nechtěli od původní verze klasika příliš odchylovat, a to že mi nedali slovo není žádný zlý úmysl, nebo projev přezíravosti vůči ženskému názoru, ale jen snaha zachovat co nejvěrněji původní podobu díla.

Jenže tady nejde jen o mě. Každé dílo ukazuje vývoj společnosti a proto vyjádření pana režiséra, že „ženská moc mluvit nemusí stačí když je“, by si někdo mohl nesprávně vyložit, jako že se u nás v Čechách na postavení žen nic moc nezměnilo a ženský hlas je pořád ještě páté kolo u vozu. Ale bacha aby to nebyla Pátá kolonie!

Spisovatelka Erika Jongová prohlásila, že dosud byl lidský příběh psán jen spermatem a že je načase, aby byl psán i menstruační krví, jinak je to jen polovina pravdy a nám dosud byla podsouvána jen ta mužská pravda. Pravda je jen subjektivní interpretace reality, takže se mnou mnozí nemusí souhlasit, ani já tu svou  pravdu nechci nikomu vnucovat. Ale když už je ta demokracie zaručující svobodu vyjádření, tak se vyjádřím, protože i můj hlas je svědectvím doby, a proto jako vzorek společnosti má určitou výpovědní hodnotu.

Jen proto jsem se rozhodla napsat svou vlastní verzi Máje,  ačkoliv na rozdíl od Máchy se nebudu zabývat jen osobní tragédií několika málo osob. My ženy máme asi ten altruismus tak nějak v krvi, a tak místo pitvání vlastního nitra si všímáme toho, co trápí ostatní. A když se dívám kolem sebe, připadám si občas jako Alenka v říši divů… z té jsem si vypůjčila následující slova jejího autora Luise Carolla:

Teď přišel čas,

tak pravil Mrož

O přemnohém řeč dát,

O kapustě a o králích

o bláznech, o botách,

a čemu že se říká pop

a kdo že to má rád

Tak nějak je to i s následujícími řádky, zabývají se vším možným, snad kromě té kapusty a popu. Klasicky ženským způsobem tu semelu jedno přes druhé,  možná se vám bude místy zdát, že  plácám páté přes deváté a vymýšlím si  o sto šest, ale spousta těch příběhů je ze života, takže ač některé zní absurdně, jsou skutečné. Nejedná se o souvislé vyprávění, je to spíš soubor úvah, povídek a článků, které mají společné téma a tím jsou vztahy mezi mužem a ženou viděné ženskou optikou.