"O počínání v kruhu

Jellymann G., dbaje  svého  denního  rozvrhu,  vyšel  si odpoledne  na vycházku  po své  navyklé  trase, a  najednou  zjistil, že  je  bludná.

-Procházel  se po  ní ještě  chvíli, dokud  se mu  zdálo, že  jej  to baví; -dokud  měl prostě  pocit, že  alespoň  nějak je  ještě , i  v této  situaci, vnitřně  obohacován .

Za  nějakou chvíli  však zatoužil  vymanit se  z tohoto  kruhu, a  tak obrátil  se pojednou  k bezstarostnému  vykročení  směrem  ven; - šlo  to krásně  a chodník  se mu  zdál  nový, ale  potkával zase  jen známé  objekty svého  starého  kolečka. -Napnul  tedy  síly, a  snažil sveřepěji  ráznou chůzí  rozšířit alespoň  ten nepravidelný  jeho průměr; - sám  ovšem  cítil, jak  je  jeho počínání  marné; -měl   po  obvodu   jen  své  "staré"  orientační  body.
 

Marně  revidoval  svoje  kroky, když  očima  ani na  okamžik  neopustil tyto  svoje mezníky !

Zachvátil jej  strach, a  ve vyvstalé  panice začal  svoje území  napříč  křižovat; -zdálo  se mu  chvílemi, že  konečně objevil  něco, za  čem má  cenu  jít, a  co  jej konečně  ...vyvede, vždy  se však  v tom  "nastávajícím" šeru  ukázalo, že  jednalo se  o zkreslení  perspektivy, a  že  zdánlivě nový  a  vzdálený  objekt je  součástí  "něčeho"  z  "toho  starého"  tady  u něj  v kruhu.

Nyní  ještě lépe  viděl, že  takto ...nemůže  jinam  dojít, než  tu k prázdnému  úlu, tu  ke stromu  rozlomenému  větrem, tu  k  mírnému, lysému  pahorku, který  tak dobře  znal !

Měl  štěstí, že  usedl zrovna  na onen  pahorek; - tušil  snad, že  v jeho  prostoru  je to  ještě to  nejlepší místo.

Z něj  totiž, když  stále  více spolu  padaly noc a  těžká  beznaděj, uviděl  světýlko  kuchyně. -V  ní  na něj  jistě již  drahnou chvíli  čekají s  večeří.
Veškerý  strach jej  opustil. -Radostně  rozběhnul  se tím  směrem, a  nepohlédl ani  mírně  stranou; nelákala  ho již  žádná z  těch zčernalých  siluet!

Nazítří  ale, za  světla, stal  se  opět lehkovážným, a  zabředl  znovu  do podobného  martyria.

Teď  ovšem věděl  alespoň  přibližně, odkud  má  čekat svou  spásu.         

Když  tak navykl  tomu  správnému, nadějnému  směru, a  vždy  rychle, bez  problémů jej  svýma očima  objevil, začal  navíc něco  tušit o  letu  vně všech  nesvobodných  kruhů, o  letu  ke  Světlu, co  neztrácí se  vedle  Slunce, o  letu, co  vyvede  jej jednou  navzdory  všem mezníkům  až  úplně, úplně  ven !
."