Rekvizita pod polštářem
Převaluje se už přes půl druhé hodiny!
Špatně se mu usíná…špatně se mu leží…
Má otevřené oči a pokřivenou páteř…
Ne, že by měl tělesnou vadu- to ne- na to bych tady neupozorňovala, nebo alespoň bez toho ironického výrazu v mé tváři…
Pohled bych raději stočila směrem k dotyčnému polštáři, na němž ona hlava nerovně leží….
Nabízí se otázka PROČ?- proč nerovně leží!?
Jedná se snad o jeho niternou nevyrovnanost?
Řekla bych, že tou to nebude- tento dosud bdělý- je dnem i nocí v roli básníka- a Ti nemají důvod být čímkoli narušitelní, či snad být sami- co by narušiteli…
Spánek ne a ne se dostavit!
Rozsvítí lampičku a kouká do stropu- napadají jej slova, věty, příběhy- prozaické příběhy!!
Zarazí se- na posteli se prudce vzpřímí- sám sobě náhle nerozumí!
Žádné verše- žádné rýmy- a lyrika? Co je to?
Jen próza- epika- děj- samé reálie!
A tak se přes noc stal z básníka prozaik.
On pevně vyrovnaný- alespoň co se literárního ducha týče- se nevzdává!
,,Mám snad přestat snít!?“
,,To po mně nikdo nesmí chtít!!“
Křičí do tmy básník- bývalý básník?
Rozhodně vstává ze svého lože- chopí se nože a…
…pomocí něj vyrývá do dřevěné poličky, jenž ještě před zlomkem vteřiny bránila nástupu sladkého spánku- nedivte se, jen blázen-a básník by si pod polštář zavěsil dřevěnou polici-verš:
NEPODDÁM SE BLUDU A BÁSNÍKEM BUDU!
Vzal si polštář a deku- a spát šel někam do trávy- hvězdné nebe nad hlavou- toulati se dálavou…
No jo… básník…
|