Ta poslední
Ta poslední byla netýkavka, vážně.
Plakala, když jsem ji laskal unaveně.
Bývalo by snadné zmocnit se jí silou,
jenomže mi prostě přestávala chutnat.
Vzal jsem si ji sebou, aby aspoň trochu
k něčemu mi byla, když ne k milování,
šat aby mi prala, hotovila krmi,
za probdělých nocí víno nalévala.
Jak to ale bývá, zvykl jsem si na ni,
když mě po vojenských cestách provázela,
vděčná za to, že jsem nenechal ji hlady,
nedovolil chlapům, aby si ji brali.
Byla krotká, tichá, když pak bez odporu
lehávala se mnou, lože zahřívala.
Až mě jednou stáří nebo rána skolí
vím, že při mně bude, zatlačí mi oči,
říkal jsem si často, smířen s umíráním.
Teď tu tiše stojím, neumělým křížem
smutně přežehnávám její bílé tělo,
když zbloudilá kulka navždy mi ji vzala.
Ta poslední byla… byla nejmilejší.
28.5.2007
|