Deštivý večer zjara

 

Tma už se zase tlačí do oken

a s tváří, rozmazanou deštěm,

tiše vzlyká.

Možná se bojí větví,

odkud jí zobáčky ptáků,

hladovějících po slunci,

rozklovávají na děravé šero.

Možná si myslí, bláhová,

že světlo svíčky

je relativní bezpečí.

Spíš ale ví, že za chvíli

ji jediným sfouknutím

pustím dovnitř,

aby se ohřála mým dechem,

jako pokaždé.

A já vím, že ráno zas na parapetu

najdu vděčné loužičky jejích slz,

vysoušené zvolna

zkřehlým jarním sluncem.