Samizdat.

Všudepřítomný prach

nechuť přiznat si bloudění

prvoplánové ponoukání k smíchu nezabírá

místo konání ulice

cestou z knihovny skládám v očích písmenka

šílený smích slaví úspěch

něco mi někdo říká

schovávám se v davu

v dálce je slyšet sanitka

ale všichni se do ní nevejdeme

což usoudil i řidič

a pro tentokrát ještě

nechal brzdu spát.

Všudepřítomný prach

v kavárně sedá na opuštěný klavír

z repráků zní jemu nepodobné cosi

každý den spolehlivě stejně

a  překvapení  teď chodí po střechách

a píše s nadějí

samizdat o lásce

o Slunci v prosinci

když náhodou vyjde

i pes si lehne a nechá se jím hladit

jako dlaní svého pána

o noci bez světel

a hvězdách

které nemůžeme popřít

pouze tím že je nevidíme

o tichu

kterého jsme se zřekli

protože nám může pomoci hledat...

V kavárně zhasli

ve tmě je každý dotek klavíru znát

ve tmě a v tichu

lze vidět a slyšet víc

než na karnevalu

v Rio de Janeiru...

Překvapení s nadějí otevřely střechu

hvězdy se posadily

a klavír začal hrát

pro ty

co ještě slyší.