Na ostří nože.

Za tři a půl roku čtyřicet 
v kapse obšité ze všech světových stran vesmíru
který mne předhání
aby na mne vybafnul svou nudou
či spánkem
v němž se mi nic nezdá...

Bože jaké já psal básně
a kolikrát jsem myslel
že při nich umřu
a za pár hodin
už jsem hlady
málem porazil lednici.

Jo ve dvaceti
to se to píše o smrti
a čím je člověk starší
říká si
hm...poezie...fajn

a najednou zazvoní mobil
to manželka volá
aby mi připomněla
že mám vyzvednout děti ze školy

ona mě zná víc než já sebe
a tak ví
že mi i tohle musí připomínat...

Teprve ona mě naučila
jíst s vidličkou a nožem
do té doby jsem se jen
zmítal v buši své poezie.

Je těžké napsat báseň
o vidličce a noži
zdánlivě nádherné a hluboké obrazy
uklouznou po nekompromisní hladkosti
strohých ocelových tvarů

a slov
jež by se dokázaly posadit na ostří nože
asi není ve dvaceti na rozdávání
možná jsou sotva zřetelná na rakvi
v níž člověk jede výtahem svou definitivu dolů.