Naty (Občasný,Redaktor)

Ale kdež. To je jen paralela s mým podzimem, který stejně planě je zdáním. Vzdor je v kořením. V obou významech toho slova. A v rašení.

Ten zatracenej podzim, vždycky znovu vyraší. Jednak proto, že má dobře zapuštěné kořeny, a taky to rašení není mdlé, ale kořeněné. Aspoň zatím to funguje.

Naty (Občasný,Redaktor)

 V osmnácti bych s tebou nejspíš polemizovala. Teď už bych mohla souhlasit. Ostatně i stromy jsou některé štíhlé a vznosné, a jiné pokroucené, hrbolaté a tlející.

Teď nevím, jestli by se vedle tvého poetického textu neměl ten můj začít trochu stydět.

Ale to srovnání nemělo být až tak doslovné.

Co kdybychom to svlékání pojali jako odhalování nitra?

I když tady mi šlo spíš o to neustále se opakující vstávání ze zimího spánku, ne nepodnobnému smrti.

O to, že případné dno je tu proto, abychom se od něho dokázali odlepit. 

Naty (Občasný,Redaktor)

Tak. To jsem ti odpověděla, jako poetická duše, které snad ve mně někde kousek dříme.

Teď ti odpovím,jako majitelka zahrady, kterou ostatně znáš.

Nemám nic proti antickým sochám, nemám nic proti velebnosti přírody, a nemám nic proti kráse a přirozenosti stromů. Jenže koberec jejich rozdrobeného letního šatu, zbarveného sluncem, teď právě pokrývá oboje schodiště a verandu mezi tím, každý čtvereční centimetr mých 2300 m2 zahrady, ucpává okapy, a v tom pozůstatku potoka kolem pozemku se chystá zvolna se rozkládat, aby připravil živnou půdu tisícům komárů, které mi tu napřezrok zase budou zpříjemňovat pobyt.

Jsem zavalená stromy, a docela bych v skrytu duše uvítala, kdyby svůj šat odkládaly někde jinde.