|
Zimní stýskání
Ach, bože, jak je vrtošivá
ta noc, co vzdouvá prapory
ponurých mračen nad krajinou,
až stromům, jež tmou přiodívá,
se z holých větví slzy řinou ,
snad bledé zimě navzdory.
Kdy ukry je nás pod peřinou
sněhu, co v sobě utají
i myšlenky , jež nezahynou,
jak červy, co se mrouskají
syceni černou spící hlínou ?
Žel, zapomenou t nedají.
Vyraší znovu s plnou silou
v každé z těch nocí, proklatě
a jitro, v zimním kabátě,
zas nalezne mne, pošetilou,
jak s pamětí, sic pobloudilou,
v mizící noci hledám tě.
|
|
|