Až…

 

Až jednou posnídáme

svou večeři Páně,

prodáme pousmání a marné naděje,

až temné zrání

přetrhne se v půli, až ztratíme

cit dlaní, zapomeneme vůli,

jak prádlo rozvěšené

po šňůrách paměti,

až roztouláme prostorem

své duše umáčené

pobytem v hříšných tělech,

nenech se ukolébat

nicotou nebytí,

jímž protékáme vně i zevně.

Modli se zbytečně

za jedno jediné

připomenutí modré Země,

kde jsme se narodili

do bytí,

jež jsme tak hloupě

a marně promarnili.