Pravda o upalování čarodějnic

 

jen vteřinu před vykoupením

                      kdyby existoval bůh, byl by krutější než dav

neboj se, dítě, hlouposti člověka

jen svojí vlastní, říkala babička

                      šílenství strachu hanbí víc než nahota

tahle je na lásku a tahle na zapomnění

a tuhle musíš sbírat s první rosou ranní

                      tuhle si pamatuj, ta je vykoupení

o smrti vždycky rozhoduj sama,

ať je to dobytče, rozdrcená ruka,

nebo novorozeně

                      lidé ti nikdy neodpustí,

                      svalíš li tíhu rozhodnutí na ně

až přijde čas, musíš vzdorovat strachu,

stačí se napít před cestou

                      teď, právě teď se duše oddělila od těla,

                      a přeci strach…ne, strach ne, může zrušit kouzlo

rychle, prosím, rychle, těch pár posledních kroků,

než bezvládnost těla napoví…

                      má duše už krouží nad zpěněným davem

v poslední křeči, v zoufalé touze se zachytit

pevného bodu,

ruka tápe k fialové komži

a vahou těla strhne krucifix

pár kapek krve

rozběsní tlumený šepot davu,

dívka nejblíže hranici omdlela

a děti derou hlavičky

zpátky do klínů svých matek,

z nichž mnohá

stojí rozkročená nad hranicí soudnosti

s porodními bolestmi pochyb v lůně

                     já tu krev necítím, babičko, necítím bolest těla

                     jen duše ještě pláče nad jejich svědomím

štiplavý kouř milostivě halí

bezvládnou nahotu

a současně s ulehčeným výdechem davu

nad vykonanou spravedlností

                     svobodná duše vzlétá do věčnosti

       jen mrtvé oči obrácené vzhůru

       jakoby prosily o neodpuštění