Halucinace.
Bylo to v době, když sme se topili ve zlatě, jenž jsme teď´ vyměnili za černé vrty. Bylo to v době, když jsme se nemuseli obětovat za bohy…. Před několika staletími a stoletími planeta Sram žádala jiné oběti. Ještě dříve než se namíchaly rody, byla počata nesmrtelnost, ledové nádechy vykouzlily nenávist.
Ten příběh, halucinace, jak s e tomu teď říká, byl posledním nářkem před ovládnutím zlem. Poslední šťastní zhnusení tuční červy. 30 pěti staletí, kdy na 3 planetě od hvězdy se proháněla zelená monstra masa… na Sramu bojovaly civilizace horka. Král byl pánem svého rodu, země, lidu. Žádná císařská vyšinutost, mladí panovníci, zfetovaná média ani mrtvá ústa dcer Kosmíru. Nic. Pouze rozpálená země, skvostná krajková města a nekonečně mnoho světů.
Nejvyspělejší Sram své doby, nejvyspělejší v Galaxii, avšak tak dávno. Za ta léta stihla půda vypít tolik krve. Naší krve. Jejich mrzké prasečí krve! Minimální nemoci, živé děti, zlaté penízky, kapřici Koi, boje, krev za nehty, vrcholné nářky, moře, chrpy a máky, perleťové pláště, inkoust, písek. Nejspravedlivější doba. Boj muže na muže, dobývání území, stovky obětí, drancování…za čím tak putovali, pro co tak bojovali, když my jsme zahubili jejich vyšlechtěný svět. Proč?
Nadělali továrny, vyhladili život, sjednotili rasu. Jsme posedlí technologii, už nikdo není originál. Opíjíme se maticemi a žlučovými slzami. A za co teď bojovat s jinými poddruhy? S jinými bohy? Za stoprocentní rakovinu, umrlčí zárodky, platinové náboje, kusy samurajů, otravy, morfium v kry, ropa, drogy a jedy, plastové šaty, laserové tiskárny, šrot? Naříkání za bohy Fénixe, našeho spasitele. Ach ano, uctíváme jeho skvostná pera, chromové drápy a okované ocasní perutě….ale Oni!
Naše pramáti a praotcové věřili v 7 smrtelných hříchů. V sedmici okouzlujících neřestí. Koupali se v ametystech a smaragdech, protože Pýcha a Závist byli muži v jejích srdcích. Sekali si hlavy na zlatých podnosech, neboť Lakomství okusovalo prsty štěstěny. Trhali si oči pro Hněv, a pak je slepě požírali na počest Obžerství. Trpěli syfilidem, oblékali do něj svoje rty za vůkol Chtíče. Celé hodiny po zlatavě bílém moku spali v odlescích hedvábí kvůli Lenosti. Nejkrásnější sedmero bohyní, nejnebezpečnější hadrové panny, poleptané nevěsty, které musí své tváře chránit vlasy či jinými proprietami. Strašné tváře, poleptané zrůdy, zjizvené ruce a nohy.
A pak se po takovém odmítání modlíme za Myrthu.Za Myrhu provoláváme zlo, za Ni! Oni měli jiné zprávy, oči měly jiné poselství. Žít dokud můžeš dýchat a hřešit za rány, které si to zaslouží. Máme nejsvětější a nejkrásnější palác. Ztracené království. Též ho neznali. Měli svá města, své paláce a ty všechny si navzájem vypálili. Oni se nebáli bojovat. Prali se jako lvi. Trhali si vlasy, sekali nohy,rozřezávali horká těla, zneužívali otrokyně a bohyně přikyvovaly. Sram nikdy nebude rájem a peklo nikdy Jupiterem, tak už nikdy nebudeme uctívat horké polibky Slunce.
Oni to cítili. Věděli jaké je to je polykat oxygen, spálit si ruce na horkém písku, ponořit tělo do slaných jezer. Ano, viděli nebe na stěnách, nerozpadali se, ale znali co je to umírat pro lásku. Byli poslední z mála, kteří to poznali. V našem Sramu každý android a hybrid se ometá plytkými slovy, ale dříve lidé znali tolik podob lásky. Měli srdce…to pravé lidské srdce. I když byli nakažení božskou Se7en bylo to správné srdce. Na Sramu nikdo takový už není, všichni se zabili nebo je poslali na 3 planetu. Samozdřejmě, že to je rozumné řešení, nepotřebujeme přeci horké hlavy.
Byli by jsme hlupáci…znovu si nasadit tu veš do vlasů. Naposledy to byl princ Echelon a jeho vyvolená. Nemůžeme se divit, že utíkají z toho zla, které nám Jupiter propůjčil. Prchají do jiných galaxií a my jdeme do chemických a jaderných válek, aby nám odčinili jejich ukradené čisté duše. Tolik katastrof. Tolik vědeckých katastrof a neustále máme málo. Příšery z podsvětí, růžová radioaktivita, pochromované krystalky moru.
Svět byl dříve jiný. Ta Halucinace, kterou vám budu předávat je časem zapomenutá. Bylo to něco, co se nemělo stát a rozpoutalo naší budoucnost, náš zpečetěný osud. Oni. Překonali bohyně a nastolili to, co nám do dneška koluje v silikonových trubičkách. Ještě dříve než jsme dojedli velrybí jikry. Bylo krásné zemřít. Bylo by krásné to tady ukončit, tak jak to udělali. Oni. Byli tři. Tři hrdinové vykoupení konce. Tři…až moc lstivá budoucnost, až moc lstivá myšlenka. Ona a oni. Královna, král a šlechtic. Šlechtic, král a královna. Král, královna a šlechtic. Jejich život-příběh plný polibků, nenávisti, krve, lží a hlavně moci. Nemohlo to být lehké, nemohlo…Nedala se ovládat, ale ona je milovala…aspoň chtěla oba stejně. Nedovolili jí to.
Začalo to příchodem. Svatební zlato, bolavé koleno, rudá ústa a smlouva. Zpečetili v bělostných plátnech, trofej-potvrzení, že milovaná není použitá děvka s vybraným apetitem, a pak očekávání. Dlouhé čekání, smrt, gong, gong, páv, nic. Příjde válka, válka a za ní další. Odjezd, konec, odjezd, další, válka, samota, nenávist, rozhovory s duchy, dopisy, pýcha. A další smlouvy, ale s kým by měla být?...Válka, příjezd temnoty, žádný dopis. Z jiných světů, z dálných světů, horkých, plných, v ní. A další stovky střetů. Jiných, žádné pitomosti, královské šaty. Rozsekané nohy a ruce z válek, modřiny, vseknuté oči-to se zpraví, těm teď bude lhát, ano těm. Temnota odjíždí. V křivdě a zapomnění, bez čekání, zapomnění, slzy, láska…na prodej…Lež, lež, útlak, návrat, válka, oběť, bolest, lež, lež LEŽ!....Vrátil se, chce jí, nechce jí. Zabití, naposledy, jed, jed, ostří,ostří, krev, výdechy, vlasy, stopy, jed, koupelna, vítězství, to poslední,…jen jediný vítěz….
|