Obloha, nekonečná. Poušť, nekonečná. Perferpolis, svatá a Sram, ten nejvyspělejší ve zlatém věku. Ještě než přišla doba-mramorová, kovová, klidná,evoluční, kontinentální, plastická, zrezlá, neonová, vykoupená, plynová, termodynamická, hybridní, diamantová……Byly to její diamanty a my jsme měli být drahocenný kov…navždy….Wrath-pouze peklo, náruč bohyně Hněvu, ohně, paprsky, kůže, biče, šarlat, uhel, rozcuchané vlasy, prokrvené maso, těkající místnosti, otroci, karmínové výstřižky z kůže, cejchy, křídla, koketovaní s démony, vyvřelé drahokamy digitální displeje, vějíře dýk, kulka, sklíčka v očích, jedy, vysoké boty, černá růže, červená růže, bíla růže….relativita.

 Snílek. Hlubinný potápěč, lovec zakázaných mušlí a krajek…..Všechno špatně..měl to být pouze její boj…nebyl promítl se do dvou hlav.

 Strach, aby se v noci znovu nepodrápala, podvázala si ruku…..jako tenkrát v Jersudalému…. Jedi-vojáci to dělali pravidelně. Nabrousili zlaté hliníkové šídlo, propíchali si nejčernější zanesenou žílu…horká čerství krev do které vsypali třpytivě šedě špinavý prášek a krev dostala okamžitě kobaltový nádech, těžká, kalící se….a pěna u pusy, která se šťastně šklebila…..blouznili, byl to hnus!     Juditha to s nimi taky jednou zkusila…..v takových křečích, bolelo to, však po té jako by se zbláznila. Viděla Celsiovi květy, válečné víly, plynové obláčky radosti, bubliny, mýdlové oči, mastné měsíční paprsky, ….extáze, výdech….mžitky.Nebyla jako oni, pěšáci si píchali mramorové jehlice či šňupali ten špinavý prach, všichni to věděli, ale o ní mlčeli, nesměl se to král dozvědět, nebylo to přeci vhodné ke královské dceři. Však tenkrát to ráno po té……měla namodralé rty, konečky prstů zbledly a obrovské kruhy pod očima….a ta nejčernější žila, jenž se táhla po celé ruce……moc se bála, ano bála se.

 Space. Teď to byl jiný čas…..

 První přenesení. Seděla sama na trůnu ve výšinách a kolem sebe pouze hvězdy, komety a družice. Zapřená v křišťálovém křesle…chladilo. Na hlavě cítila něco neskutečně těžkého, co jí nutilo nepřirozeně držet zvednutou bradu. Nedalo jí to, opatrně, pomalu zvedla ručku k té těžkosti….ani se snad nedotkla…..projela jí taková bolest a horkost. Ucukla zvědavým prstem a spatřila červenou ranku,  jenž se komolily spirálky, které se draly ven. Přimáčkla jí pevně do sametu, pouhý pohyb hlavou minimální úhel….Do náruče jí spadla velká červená ryba. Lapala po dechu, stejně jako Juditha. Slizká, nadouvala ploutve….až teď si všimla, že je plná dlouhých ostnů……zakřičela….zabodla se jí přímo do stehen, vyděšená jí shodila dolů. Neohrabané zděšené pohyby…ještě více si popíchala ruce. A ryba padala a padala…..Třásla se, když oči začaly vnímat i něco jiného než rotující tečku, která snad nikdy v nekonečnu nezmizí. Hora…..kupa krystalů, zmrzlých průhledných, bezbarvých částic…špičatých, spirálkovitých…..jako zrcadélka…..

 Útes. Balancovala na jeho kraji, když jí podklouzly nohy na vyleštěném křišťálu…..Letěla, zkrvácené plátno jí omotalo boky, křičela, bylo to tak rychlé…zářivě ostré světlo šedlo a těžklo….vítr, chladný….ostrá rána do těla.

 Zlom. Otevřela neuvěřitelně těžce oči, ležela na zádech. Kosti popraskaly, víčka se slepila vysilujícím pláčem, ruce a nohy, jako by k ní již nepatřily….byl to tak oslabující pocit, když jí opouštěl všechen mok…..Nedýchala, nechtěla dýchat ústy..poblila by se cucky a zuby by se rozsypaly jako perličky. Jazyk strnul strachem. Však ona žila…….

 Místnost. Temná, bez světel, pouze oči rozpoznali horu ledu….obětí pýchy….či Victims of force? A tam víš kotouč byl fialový…..velký a kolem něho růžový prstenec…a další namodralý, tyrkysový, šedý…..Tak chtěla něco udělat…nemohla, byla slabá, ruce ani nohy neposlouchaly…..pusa nedokázala mluvit…rozvzlykala se….tak úzkostlivé hučení. Bledla. Rubínově bledá….Vendeta, lotos, vlčí mák v obětních vnitřnostech berana…..ta co mohla všechno, najednou nemohla nic. Bylo to najednou  spravedlivé.

 Procesí. Přicházeli další……píchaní v plicích, závoje slz, které se míchaly s krví, jenž jí tekla z čela…..srdce hlasitě bubnovalo, rozkousané rty strachem, zkřehlá, hruď na milión častí, modré končetiny, prachový kyslík….chrčela…bubínky už dávno poprskaly z křiku…když přece jenom něco zaslechla….žedné myšlenky…jen naděje. Rychle se to blížilo, svištělo to, neviděla ten poslední úder.        

  Sama. Ostrá ryba nakonec přeci jenom dopadla..přímo do instantního hrudníku…. Nebyla sama….Juditha jako orchidey v leopardí kůži….zlatá rybka.