Střed vesmíru. Kanananejci přivezli zvláštní noc, plnou zářivých démantových hvězd. Vesmír dostal třetí rozměr, možná i pátý. Královna měla ráda číslo 9. Narozena ve dnech devátých polobožských, 27 spalujícím svitu, v patnáctém s leností při závanu Kassiopei, poslední pětina konstelační technologické závažnosti. Její den jest den Pýchy, říkával častokrát otec.

Nenápadný bazének s fantasticky zářící tekutinou, okvětované schody zasazené v zeleno-bílé místnosti teroristické budoucnosti. Hlavice sloupů….. Zatřepotala řasami, konečně sama, až příliš sama, aby jí to bylo příjemné….Po boji, po tom vnitřním masakru vojáků…

 Voda a ona….mocné prvky. Nepřítomná v halucinaci zanikajících světů…..Mechanická ruka odhodila lehké šaty a po holých zádech se zjizveným tetováním popadaly copánkové labyrinty……Štípalo to, měla rozedřené nohy od kožených sandálků…pročistit je v destilovaných tekutinách….Spíše vlažná, né hořela, ale pro Perferpolis byla příjemně chladivá….udělala první tempo…smyla veškeré průhledné halucinogenní oběti…první malé tempo…..Ještě nechtěla přemýšlet, jentak v prostotě prvků se vznášet, opřela se rukama o ostrý kraj…..vodní had, delfíní krev…..slyšet ticho, cítit křišťál kolem sebe, nevidět….a konečně být zase silná!..poleptaný bromový penízek z tyrkysu.

 Někdo zabušil dunivě na vrata. Vyděšeně otevřela oči: „Kdo tam?“ po lázních se rozlehl její zhořklý, unavený hlas, snad poslední výdech nymfy….ach, ty roztrhané lotosy, zaschlé víno na rtech.

 „ To jsem já, vezír, královno“.

„ Vstup vezíre“ neváhala, když se medový hlas prokázal. S hromovým zvukem rychle proklouzl a další děsivě skřípavý proces s dveřmi. Malý černý paprsek se promítl za ním. A Juditha ho potichu sledovala, potichu z exotického ráje. Byla by stokrát radši, kdyby se v tom kuželu tuše promítl Leodos. Chtěla to, vrátit se jako hrdina se šrámy, poznamenaný dálkami…..nechat sebou prorůst ty smaragdy, pouze ukojit v sobě ten vztek, všechno by bylo jako předtím…Nebyl.

 Sešel schůdky na svojí postavu velice důstojně a snad i elegantně. Netáhl sebou žezlo, které by ho svazovalo, ruce pevně za zády. Královna zůstala bez hnutí, nestyděla se, nebylo to poprvé, co jí takto viděl. „Královno, promiňte, že vás ruším“ trochu se předklonil. Byla okouzlena jak září v bílém světle lázní…

 Plácla rukou do vody, to ho narovnalo…. „ Ano, vezíre, já vím“ vzdychla těžce….následky válek přetrvávaly. „ Musím to udělat" šeptla a hadím způsobem k němu natořila hlavu. Pouze přikývl a ona pohnula strnule hlavou s našpulenými rty.

 „ Nemusíte spěchat“ viděl zase tu těžkost, tu skrytou nestálost, ty rozpaky, které nedávalo najevo, jak by mohla, když byla královnou….ta nejvyšší..jak?

 „ Lid na to čeká“ nepřítomně.

„ Lid čeká na tolik věcí, královno“ ledabyle až mu samotné ztěžklo v ústech.

„ Například“ zvedla k němu unavené oči….

„ Čekají, že se jim bude žít dobře s takovým bohatstvím, když jsou součástí největšího království Sramu, už teď ví, že král není lhář“ .

„ A já ji nadělím slova, která budou pálit, škrábat, urážet……“ odmlčela se a takový nápor chladu „ Vystoupím, budu falešná..já udělám to kvůli němu, kvůli Leodosovi, kvůli Jersudalému…..však vezíre, co chtějí po mně?“.

„ Co? Chtějí vás, tu kterou jedinou král zvolil…jedinou vladařku, jenž zvolil…je to ta lačná Perferpolis, jako vloni..ta nenažraná, ale krásná“.

„ Se smaragdovou věží“ usmála se pro sebe.

„ S diamanty, rubíny a lapis lazury. Chovají vás ve velké úctě, Juditho“.

Všechno nebylo najednou tak šedé. Leodos si vybral jenom jí, lid se k ní modlí a vezír je přítel. Rozpačitě se pousmála: „ Zaslouží si to“.

„ Zajisté. Však počkáme, král snad napíše zprávu“ uznala jí oplatil náznak úsměvu…..ten karneolový kamínek se rozzářil…i jeho zrak zatoužil vidět trochu víc jizev přes vodu….

„ Již nechám vás o samotě“ odtrhl se.

„ Krásu noci, vezíre“.

 A voda byla zase voda, průhledná a jednoduchá, né jako převrat v její hlavě, který na chvíli umlčelo pár vlídných slov.