Jeli dlouho, snad týdny, století. . . aby je vrhli do náručí Perferie. Lačně vzhlíželi do Fata Morgán, lačně chytali odlesky paláce, najít ten ztracený ráj v poušti. Jako by už oni se stali kusem té sypké půdy, nic jiného jen tekuté zálivy smrti. Lepily se jim víčka, písek rozedral tváře. . . Oni, hematitoví muži. Civilizace Kananejů. Hrdého národa bojovníků, lupičů.Toužili být nejhrozivější národem, ale spousta horkých hlav a silných svalů vše zblátilo do zapomnění.

 S jediným úkolem, podlézat Perferii. Nebylo lehké se zavděčit královi, natož králi králů. Možná byl bázlivý válek, možná mladý, však jeho jméno, jako by bylo tou největší svátostí Sramu. Co byli proti Leodosovi, Kaškin a učitel, co?

 Po dlouhé cestě si představovali jednání, splnění mise, vyprávěli pohádky o jejich sídle a zvláštní povídačky o královně. Královna byla až moc dlouhý příběh, moc dlouhá povídačka o jejím charakteru.

 Nikdo v nás ani z nich nikdo netušil bohatství Perferie. Království, které nebylo nikdy dobyto a lidé, jenž umírají na hlad, ale každý v rukách drží zlaté plátky. I oni konečně spatřili pýchu Perferpolis, již na neuvěřitelnou dálku rentgenovým světlem vysílala smaragdová věž. Vysoké mrtvé písečně zdi, obrovské, zvláštní pouští zdi, vždy v pravidelném sledu zakončené do trianglu země, napříč rameny- patnáct jich v rudém divadle. A nad tím vším visela v oparu polední záře, astronomická věž.

 Poušť a její non-dary zmizely, toto byla planina sucha a na ní komplex moci Sramu a znovu ten záblesk z kouzelné hůlky bohyně Závisti. Již se blížili k masivním dřevěným vratům. Do Perferpolis mohl vstoupit kdokoliv, kdo přicházel v dobrém a právě Perferpole z něj udělala miliardového boháče, který zemřel v chudobě.

 Vyřkli svá přání a hned je vedou přes dlážděné ulice, masy lidí, zvuků, vůní… hříchů? Pokračovali přes zelené ráje, ptačí tklivý zpěv, vodopády, tekoucí víno, zlatící se palác, ohlušující hudba, písek se ztrácí, jako v pralesním ráji, jako by oázy a laguny mohli vážně existovat. – Naši otcové nelhali- problesklo Kaškinovi před očima. Bylo to neuvěřitelné, snad Perferpolis byla středem, který pojímal veškerou vodu, jenž sebrala dlouhé poušti. Jako by na králův pokyn vystavěli sen.

 Ti dva černí. Jeden, ten starší zůstal a vyššího šlechtice vyslal do gulden zdí. Otevřel se před ním chrám, palác, jiný svět…Dlouhá skvostná zlato-černá chodba bez oken, vonící po kadidlu a pampeliškách. A před Kaškinem se potácel malý opilý úředníček v zeleném monturu. Měl mastné krátké hnědé vlasy a moc tlusté ruce, které jako monstra plácaly do vzduchu….

Chodba a další, zlato-fialové, tyrkysové, černé, krvavé, fosforové. . . ani lesk hvězdy a těžké hnědé závěsy na nasáklé prachem, obrovský masivní trůn ze dřeva a v něm třpytící se žíly drahokamů.

…. Malý přiběhl k dalšímu. Též silný a podsaditý, hladce oholený ve fialovém, dlouhé rukávy a obličej plný vrásek a kapiček potu….Leskl se jako ty opály, horko umí čarovat. Špitali, špitali až ten důležitější odstrčil skrčka, popadl hůl z drahého kovu, jenž se tyčila u zdi se kterou snad splývala, jen chyběl vzor zdí- hadi, květy, božské dary. . . skoro na pohled neviditelné.

 „ Z moci svěřené králem, kdo jsi a co tě přivádí, cizinče?“. Kaškin se uklonil a vzhlédl do čokoládových stařeckých očí opálu. „ Jsem Kaškin, syn Constercea z rodu Kananajců.“.

„Vítej Kaškine, syne Constercea, z rodu Kananajců, oč žádá tvoje přítomnost“. Prohlížel si zkoumavě, o rodu Kananajců věděl své.

„ Chci mluvit s králem, nesu mu návrh od vládce mé říše“.nemohl odtrhnout oči od té hory tyče, která úředníka trochu zvětšovala, ale dávala též na jevo, co on je proti zlatu, bohatství a Perferii.

„ Král je na válečném tažení, smůla ctěný Kaškine, tvůj národ musí přijít prosit jindy“odvrátil úředník připravený jen lusknout na toho poskoka, aby ten Kananajeský plevel odvedl.

 Nikdo o ní netušil, shovaná, je zbabělec…. „ Odkdy rozhoduje vezír za mě!“ zakřičel nepřirozený hlas, a jako na pokyn dychtivé pohledy lapali její vrávoravou chůzi. Všichni poddaní, všichni a mezi nimi Kaškin, ohlušený tím, co kdo vstupuje. Zastavila se na schodech před nimi. „ Ty se neukloníš královně?“ zmrazila ho pohledem.

 Uhnul očima a okamžitě padl na mozaikovou podlahu s obrázkami geometrickými květy v pískově okrových barvách s četnými trhlinami. Hala mlčela, vše s ní ztichlo, žádné nářky, vzdychání, smích či nadávky. Seděli a napjatě hleděli k vládkyni, jak naloží s tím troufalým černým.

 „ Podívej se mi do očí!“ znovu skřehotavě zakřičela.

 Neohrabaně zvedl urousané vlasy z čela. . . když jí něco píchlo u srdce…..Ach, ty oči. Ty tyrkysy už někde viděla, však…kde?

 „ Ano takhle se mluví s královnou, vidíš co mám na hlavě“ zakroužila zápěstím a ukázala ke zvlněným vlasům…..

„ Nemůže se podívat na vaši hlavu, královno, když jste mi poručila se poddat vaším očím“ a právě, že jí stále tlačil se do nich dívat, i když ochotně uhýbala.

 „ Nejsi hloupý, cizinče.“ Přimhouřila řasy.

„ Jsem Kaškin“.

„Dost“ hromově zaburácela do nepřerušeného ticha. Byl v ní takový respekt, taková mocná síla. . .

Na ráz sešla dva schůdky, které je dělili a jak dravá kočka ho začala nepřirozeně do kola obcházela, Její sandále klapali na mozaice s cinkáním několika šperků.

„ Já moc dobře vím, kdo jsi“, když v tu chvíli chytla za trs vlasů, přistrčila ho jako hračku ke svým ústům:“ Stačil by meč, stačil kaškine syne Constercea z rodu Kanananejců a už v životě by si neviděl tu svojí prokletou zemi, jsem královna tak se tak ke mně chovej“ prskala mu do ucha, když ho  nečekaně pustila a on padl obličejem přímo na chladnou zemi. Pouze pohodila dlouhými vlasy a vystoupala na svůj trůn, kde se typicky usadila, seděla pyšně ruce vystavené jako tlapy a roztažené chtíčné nohy.  V záři, světice? Nebo masožravka?...či bohyně Pýchy lakomství, její tělo ve zlaté neprodyšné skořápce, lehce objímáno ve fialových plátech přepnuté pod prsy a padající nad kolena, nahoře v čtvercovém ozlaceném límci s vykládanými černými klínopisy. Její stříbrné vlasy padající po zádech s hrudou šperků na hlavě…..a ty tmavé oči, které snad sebrali veškerou hloubku věčnosti, černě orámované…..Byla to královna, která měla jizvy na stehnech a pažích…..¨

 „Odkdy dělá královna takové činy?“ vytrhnul jí z její nadřazenosti, která trvala už moc dlouho.

 „ Od té doby, kdy si s z ní dělá nějaký Kanananejec blázny“.

„ Jsem šlechtic“ hrdě.

 „ A já královna“ uzavřela diskuzi a hned zase napřímila tváři k Vanity. Však nějak jí to ticho dráždilo, to ticho a chladné oči….“ Proč chceš mluvit s králem?“.

 „ Nesu mu návrh“ bylo to tak ponižující ležet u nohou něčemu tak provokativnímu, u nohou ženě, která s ním tak nehorázně pohrdala.

 „ Ano, ale jaký“ začala zase zuřit.

 „ Ten návrh je pro krále Leodose“.

„Ach tak, pro krále Leodose. Ani nevíš, kdo je ten tvůj král“další nával zlosti, podivné zlosti, kdy se jí v očích zaleskla zbabělost a ženskost. V tom náporu jeho pohledu, musela odejít, utéct, zvedla se a nervózně přešla k zlaté zdi po její levici.

  „ Je to dobrý král“ zvolal za ní.

 To se ale ona zhluboka nadechla a paží se přidržela o zeď, kam udýchaně sklonila rozmrkanou hlavu: „Jak může být dobrý král. Jak může?...Chce podepisovat ty svoje nekonečné dohody, smlouvy, nechat vyžírat v naší pokladnici…Měli by jsme bojovat a né zastrašovat armádou plnou dětí a mrzáku. Ano, boj je smrt, ale vždy tomu tak bylo a bylo to správně…..né, ta jeho modernizace….co z ní máme, co? Jen další hromada zlata do zemí, které v životě neuvidíme, které nic naší Perferii nedají, flek na mapě, nekonečné hranice…..pokořené země, které my nakonec budeme my živit a né oni nás…..žádné návraty, je tak lačný tich planin….A co drzí nenažraní satrapové, trpící obezitou z našeho zlata? Sami se vypalující města jen aby Perferie dostala nejmíň….tak to nemá být…omývat města vodou z růží?.....né, vždy se omývalo krví….Dobývání bez krve, krásné…ale co náš rod? Staré babky obdělávají pole za pouští a my pijeme zkažené víno….Máme území a přece přežíváme v kleci Perferpolis, dovážíme drahé obilí z Sudechu, protože naši muži dobývají písemné území….V životě v rukách nedrželi zbraně….Jenomže našemu dobrému králi nedošlo to, že není jediným pánem sebe samotného….jak on může být dobrý král!“ zařvala.