Bylo toho moc na jeho hrdost, vojenství, na jeho plány a ultra Ego. Najednou jí tak nenáviděl, nečekal, že mu podkopne nohy. A to si myslel, jak jí zná. Neúprosný vztek. Dělá, jako by se nic nestalo. Ignoruje to celé. Ona přeci není taková, kdyby nebyla naočkovaná od toho pitomce… Já vím, že by mi to neudělala. Zahodila to celé, použila mě a nyní. Je jí to celé ukradené. Zachází semnou, jako se štětkou. A já to mám trpět? Celou dobu tu byla ona ta luxusní děvka pro mě… Celou dobu, tak proč to nedokážu. Proč? Nic k ní necítím, ale není mi lhostejná… Mě neoblbne ta jejich naleštěná armáda s dětskými kopí, stovky plnokrevníků ani konfety, které od včerejška se perleťově vznáší vzduchem… Neustoupím vezírovým řečem, že za Judithy se moc na vraždy v paláci nehledí. Já nebudu jako ona, já se nebojím… A vím, co chci. Jsem lepší než ona, vždycky tomu tak byla. Vadí mi to, kdybych tu děvku v ní nesnášel, kdybych tu její pýchu chtěl zahodit, kdyby… Nedokážu to… Co když právě tohle je to nejcennější, co mi mohla dát… Proč mi to najednou stačí… Jak je ta lajna mezi tím jestli jí nesnáším nebo zbožňuji malá…
„ Co ty sis myslel, když si ji dostal, že si na výši? Že si král… Né Kaškine, v jejích očích si byl náplast. Něco co teď odhodila a její kůže bude dýchat královu přítomnost.“
Už dlouho neodpovídal na to jeho kázání. Šel dál, dnes ji měl vidět. S každou chodbou byla blíž a bylo to těžší a těžší…
Rozjímala se po králově levici na stejném místě, jako včera. Víc prosycená Leodosem, víc královna, víc Perferčanka, víc Jud.
„ Vadí ti to?“ Zmáčkla mu ruku poleženou na cedrovém madle.
„ Né, jen mě děsí ta kolosálnost,“ přišel jí nervózní v obrovské síni, v té její. Král tu normálně nerozhodoval, Leodos preferoval menší mramorovou místnost v severní části Perferpolijského paláce.
„ Ne, tebe děsí, co všechno napáchla tvůj otec.“
Okřikl jí hlasitým syknutím. Jeho moře hábitu se zavlnilo. Modro-zelení. Batika moře jim moc neslušela… Až příliš fádní kameny v Au. Difúze barev ve spojení s lúzou na druhé straně dlouhé haly. Byli daleko a Juditha nevnímala v jeho přítomnosti ty šílené zvuky. Jen slabý šepot podzemních pramenů… Zkažená voda chrlící se pískem.
Slabý větřík jí projel vlasy. Zhluboka se rozevřely plíce… Znovu ten její okouzlující moment, zůstala viset se zavřenýma očima.
„ Co se děje?“ Vytrhl ji.
„ Něco zkaženého je vzduchu…“ Vrátila se na ten samý trůn, samý kraj, stejnou dobu.
„ Královský pohřeb… Ty mrtvoly, co jsme včera přitáhly…“
„ Do písku?“
„ Samozdřejmě do písku.“ Znělo to překvapeně. I ona rychle pochopila, bylo to přece jasné, proč jí to překvapilo. Proč se nikdy nezajímala, kde skončí její tělo…
Zatřásla hlavou… „ A co plačky?“ V uších se znovu promítl ten šílený vzlyk mladých panen. Ta bolest z jejich nářku…
Ani se na ni nepodíval, jen odhodil sepjatou dlaň:„ Zakázal jsem je… Oba víme, co to s tebou vždycky nadělá.“
|