čekání je věda. umění. někdy ho zvládám méně. kupříkladu ve frontě v sámošce si to mnohdy tak nevychutnám, ale spíš se nervuju, v čekárně u doktora mi to jde lépe, ale jen občas. ovšem nejvíc zvládám umění čekání na zastávce, kdy se čeká dopravní prostředek. když není zima a člověk si sedne na lavičku a sleduje lidi vůkol, je to vesměs příjemné. taky poslední dobou mám větší pochopení pro staré lidi, jejich potřebu něco sdělit, ne žádnou důvěrnost, ale třeba jen co kolik stojí a podobně. taková stará paní je dlouhý čas sama doma, a pak je ráda, že se s ní dá někdo do řeči, i někdo cizí. je to prostě pochopitelné. často s nimi pohovořím, když se čeká a někdo začne něco vykládat. pakliže jen nesakruje a je to tím pádem úmorné.
jak stárnu, čekání mi jde čím dál tím líp. už jen, když mám zákonitě po nějaké mánii období bez energie a jakékoliv nálady, prostě to nějak vydržím, stačí přeci jen počkat, až se to srovná. nějakých pár týdnů, měsíců. ten cyklus, na kterém je postavena má diagnosa, je už dávno mou součástí. nepůjde to donekonečna, jednou prostě se dočkám a je jasné čeho. do té doby si budu pojídat prášky, pokud možno se neoddávat alkoholu, který ty mánie přitahuje jak magnet a podobně.
různé práce, které jsem kdy vykonával, jsem dělil podle toho, zda jsem měl potřebu počítat hodiny do konce směny nebo ne. třeba dvanáct hodin v recepci věčně prázdného hostelu mi utíkalo líp než sedm hodin na poště, kdy jsem se konce směny dočkal vždy jen s nasazením toho nejvyššího úsilí. kdybych musel ještě někdy do práce, což se nedá vyloučit, asi bych zas dělal nějakého toho vrátného nebo někde v nějaké zapadlé recepci. s tím jsem problémy nikdy moc neměl. zvláště pak, když jsem tam měl internet a mohl si vymýšlet své oblíbené nikam nevedoucí projekty, které pak po čase zase mažu, nebo jen tak plkat po drátech. číst knížky v práci mi kupodivu nikdy nešlo, vytržení od knihy je mnohem nepříjemnější než vytržení z brouzdání netem, který je ze své podstaty více založen na těkání.
hlavní moje oblast čekání je věnována synovi, čekám, až bude samostatný, rozhodně mu to nechci nijak urychlovat, sám jsem na rodičích visel pěkně dlouho. si třeba neumím sám opravit elektriku v bytě. to jsem nechával na otci a jiné věci. no. kdyby byl býval nechtěl, nepomáhal by mi s tím.
prostě mi přijde, že čím je člověk starší a opotřebovanější, tím líp umí čekat a nikam se nehrne zbrkle. objevování nového a stálé akce s tím spojené v jistém věku člověka přestanou naplňovat. jak koho tedy, mě určitě. proto plkám o tom čekání, že mi nevadí. že nemám nic, co by díky čekání někde, jinde utíkalo.
|