|
| |
 |
|  |
Nevypadal moc na Evropana, žádnýmu Asiatovi taky nebyl podobnej, prostě nedal se nějak zařadit. Když jsem se na něj ale díval delší dobu, došlo mi, že ten jeho obličej patří pravěkýmu náčelníkovi, kouzelníkovi. Dlouho jen tak seděl a pozoroval mě. Já jeho. Měl stejný sandálky jako já. Bylo mu jasný, že já promluvím jako první. Jenže mně se nechtělo, byl jsem vzpurnej.
*
Stejně jsem ale udělal první sbližovací gesto. Vstal jsem zpoza pultu a přised si k němu. Mezi námi byl jen malej stolek. Na protější zdi viselo velký zrcadlo, koukal jsem na něj, tedy na jeho odraz ve skle. Jasně jsem tušil, že když promluví, tak mě děsně zklame, protože jsem měl hroznou chuť vidět v něm člověka moudrýho a znalýho.
*
„Je horko,“ začal jsem.
*
„Koleje se letos žárem kroutí, vykolejilo několik vlaků, sleduju to, není to žádná náhoda,“ on na to.
*
„Nastává konec, vymírá tohle lidstvo, přijde nové, já jsem taková vlaštovka,“ otestoval jsem ho. Naschvál kapku toho mesiášství, ne z nějaký pýchy, prostě jen drobná provokace.
*
„Mám sedm dětí,“ řekl a ukázal mi fotografie svých dcer.
*
„Aha, žádnej kluk, vždyť to říkám, vymřete,“ a podal jsem mu z ledničky plzeň, on vytáh pětikilo, delší dobu jsem přepočítával prachy, co jsem mu měl vrátit, protože jsem zrovna nebyl moc matematicky vyladěnej, ale nějak se mi to povedlo. Taky mi koupil pivo.
*
„Ty víš, co ti chci říct,“ zaslech jsem jeho repliku jakoby z dálky, přes nějakej závoj, jsem totiž zase odcházel do druhýho světa.
*
„Vim a nevim, vim, že jste duch země, a už se tady s tím loučíte, je tu moc betonu a tak nějak nejen jakože vnějšně zdevastováno,“ svým způsobem jsem si z něj dělal dobrej den, ale na druhou stranu jsem byl tak dokonale jinde, že mi bylo jedno, o čem je řeč, cejtil jsem setsakra magický pole kolem toho chlápka a nějak na nic nemoh myslet, jen se kapku bál toho, co musí přijít.
*
Dlouho jsme seděli před tím zrcadlem, pili pivo, dívali se na svoje obrazy, a ty si asi povídaly za nás. Pak odešel. A já dostal chuť dát někomu přes držku nebo vyletět někam vysoko, jenže jsem to províst nějak nemoh. Tak jsem aspoň šel vyhodit nějaký nesmysly do popelnice před tenhle penzión celej bílej, takovej jakože hrad pro mě momentálně, venku jsem ale zas měl jiný halucinace, opřelo se do mě slunce a já viděl všude po zemi různý znamení z kamínků, pírek a jinejch narafičenejch podivností. Někdy mi prostě stačí málo.
*
|
|
|
