Báseň se snad dá vnímat z rámce "ženské poezie". Co do výrazu mi místy(!) připomíná S. Plathovou, a to především svou zacíleností na mezilidské vztahy, z nichž se snaží pojmout "to obecné"; a např. trojveší: Za dveřmi zase padá lavina/Syn zoufale tluče pěstí/na moje rodidla je pro tento typ poezie co do výrazu i obsahu dost typický. Báseň je doti jednoznačná, o nějakých "mnohovýznamech" mi nebylo lze přemýšlet, protože jich tam mnoho není (mnohovýznamovost ale podobná poezie zpravidla nesleduje, kalila by její ostrý, místy až naturalistický výraz). Nevím, do jaké míry název i pointa odkazují k divadelní hře "Taxi na věčnost", zda jde pouze o nevýznamový odkaz na název a téma, nebo zda se jedná o hlubší provázanost, jež mi uniká. Kritizoval bych výraz, jenž pro mě ne zcela pochopitelně osciluje mezi tvrdostí a lehkým patosem; výraz je nevyvážený. Nicméně ve své kategorii je tato báseň slušně odvedenou prací.
Zařazuji do časopisu