|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Divím se vám.
Kvílíte v nekonečném hoři
zaplavujíc svět mořem další bolesti.
Proč???
Protože už není???
Děsí mě vaše vzpomínky na krásné chvíle s ním.
Zašel jsem za ním.
Učil mě kdysi taje malby, ukazoval les a jak mám žít.
Zašel jsem za ním.
Už nic nevysvětloval a byl nevrlý.
Ukázal mi jak namalovat smrk, který se mi nikdy nedařil.
Naposled.
A pak mě vyhodil.
Starý muž ve své ulitě obdařený mrzutostí.
Mnoho let jsem o něm neslýchal nic dobrého.
Od vás.
Koukal jsem na jeho mrzutost.
Odkázaný na hůl, židli, pár metrů svého dvorka...
se díval jak odcházím.
Vím že se díval.
A v očích měl jiskry vzpomínek.
Mluvili jsme spolu o mládí, o toulkách,
o malování.
Vím že nemusím bědovat.
Stihl jsem mu ještě poděkovat, zavzpomínat na mládí a dobu krásných toulek.
Znovu jsme se toulali.. //tak jako kdysi//
Foglarovým rájem, dobrodružstvím Rychlých šípů,
lovili bobříky a smáli se tomu jak jsem se kdysi topil.
Měl jsem na krajíčku a při posledním vynoření jsem ještě zahlédl, jak skočil do vln.
Před oknem létají vlaštovky a houfují se k poslednímu letu.
Poletíš s nimi???
Já nevím.
Co ale vím, že nemusím bědovat.
Ve své duši s tebou zase prožívám dobrodružství,
sedím na židli a vzpomínám.
A co mě hřeje nejvíc?
Že jsem ti ještě stihl jednou říci:
,,Díky, Houbaři. Díky za všechno."
|
|
|
