|
| |  probably (Občasný) - 13.3.2004 > blondýna> Když už jsem u toho, já tam nepracuju, čímž jaksi odpadají jakékoli zásluhy.
Já po nikom nechci aby to hodnotil jako něco jiného než báseň. Můžeš to tak cítit, prosím, jak vidno, stejně to jinak nehodnotíš a o to jde.
Kolekce Život jen tak znamená jen to, že k životu patří všechno, ať je to trága nebo komedie. Ale zase, nemůžu po tobě chtít, abys to v tom viděla.O umírání se dá psát tak, jako o čemkoli jiném - patří k životu a mám trochu pocit, že se ho bojíš a připadá ti jako třináctá komnata, která se nemůže jen tak otevírat. Já to tak nevidím. A z toho mi pak llogicky vyplývá tvé tvrzení, že lidi díla o smrti hodnotí jinak. Ale to přeci není má vina. Mám přestat psát básně o smrti jen proto, že slovo smrt vyvolává soucit?
| | | | <reagovat |
|
|
|
|
|
|
|
|
 Naty (Občasný,Redaktor) - 14.3.2004 > Já tedy nevím, jak vy, ale já se vidím hubená, vyčerpaná a upocená v tý nemocniční posteli, s jedinou myšlenkou, že už by bylo nejlepší to mít za sebou. Některé situace jsou prostě bezútěšné. Necítím z toho žádnou lítost, ani volání po ní. Je to podle mne jen velice lehce zpoetizovaný a vlastně velmi úsporně ve třech bodech podaný popis reality. Zpocené dlaně, zpocená chodidla a pocit bezmoci, kdy víra (ať už celoživotní, nebo jen jakýsi záchytný bod v těžké chvíli) ztrácí svůj smysl.
| Body: 5
| | | <reagovat |
|
|
|
|
| | probably (Občasný) - 13.3.2004 > blondýna> Předně je mi jedno, že ti to vadí. Správně je hospici, ne hospicu :-)
Reflexe z hospice je tam vedena právě proto, že to nejsem já, jen jsem to v první osobě napsala. S těmi lidmi už dávno neumírám. Dvojitého umírání jsem si všimla posléze, opravím ho, až přijdu na něco lepšího. Myslím, že mdlost zpracování je dost subjektivní, ale neberu ti to.
Můžu se zeptat - co ti přijde na umírání příliš velkého?
| | | | <reagovat |
|
| |  ouvej (Občasný) - 14.3.2004 > blondýna> Tyzje taka fajna blondynečka 
Probably: Já myslím, že pocit jsi sdělila - úsporným, nesentimentálním způsobem. Asi se příliš nenapasuješ do vkusu náročného čtenáře poezie, který už hledá jen víc a víc ohromení, protože jako každý, kdo propadl nějaké droze, hledá stále silnější a silnější dojmy a vjemy - ta prvnotní dávka - to jemné šňupnutí kokainu či čeho mu prostě už nestačí.
Já jsem oslovena - protože to má čím oslovit - a ježím se z představy, co vše je přirovnáváno ke klišé. Jak popsat smrt, když všechno už řečeno.
Já se domnívám, že tady stojí vytříbený kritik - který už někde ztratil empatii.
Který zapomněl - že poezie kromě všeho ostatního přináší i poselství.
Samozřejmě - že téma se může zpracovat i jinak. Ale nevidím nic ani proti tomuto zpracování. Málo? hodně? pal to čert. 
| Body: 5
| | | <reagovat |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
