Přijde mi to docela patrný u pejskařů, že některý lidi maj potřebu někoho ovládat. Jak jen příšerně ten týpek řval na svýho psa, když si psisko dělalo, co chtělo:
"Argouši, k noze, Argouši! Argouši!"
A milej Argouš si stejně letěl přes ulici za jinejma dvouma.

Nikdy jsem nechtěl mít psa. Vlastně jednou jsem psa měl, voříška Heřmana, jen chvilku, ale to bylo jen proto, že se kamarádka Míša o něj nemohla starat, protože jich měla doma už moc.

Na někoho vykřikovat povely? Bolí mě a je mi bytostně nepříjemný, když mi ujedou nervy a někdy zařvu na syna nebo na Janu, nebo když na syna křičí Jana. Vždyť všechno jde řešit v klidu. O něco hrozně důležitýho, kvůli čemu se nějak excitovat, jde přeci minimálněkrát. Ale klasickej pejskař málokdy něco říká svýmu psovi v klidu, učí ho vykonávat jakýsi stupidní povely do zblbnutí. Ať se psovi chce za jiným psem, nebo si jen tak lítat a tak všelijak, má smůlu. Někdo na něj pořád řve. Páníček. Panička.
 
A pak si stará pani s druhou vyprávějí, jak je ti psi neposlouchaj. Koukám na ně a nechápu to. Proč by zvíře mělo poslouchat nějaký ženský, co maj psa jen proto, že jim už děti odešly z domu? Možná jsem za nepřejícího, ale já fakt netuším, proč lidi musej vlastnit psy a hlavně, proč je musej nějak převychovávat. V Praze. Mít je v bytě. Jen je venčit občas, nejlíp na provázku. A křičet na ně:
"Sedni, lehni!"

Jo, ještě k tomu Heřmanovi, to byl chytrej pes. Nemuselo se na něj křičet, nedělal nikde žádnej bordel. Akorát já ho měl v dost rozchlastaným období, takže to finále bylo dost hloupý. Jsem se pohádal s nějakým taxikářem, vylil na něj kelímkový kafe, na jeho bílý kalhoty, a zrovna to muselo bejt před policejní stanicí na Žižkově, takže jsem tam rovnou zahučel. Heřmana si vzal jakejsi Franta, co se mnou kalil, že se o něj postará. Ale když mě pustili druhej den, tak jsem Frantu nějak v naší hospodě nenašel. Po čase jsem na něj ale narazil a on mi vyprávěl nějaký báchorky, jak Heřmana udal kdesi na Moravě. S Míšou jsme se tedy shodli, že to nedopadlo pro Heřmana nějak extra dobře. No. Nic moc. Ale ani teď, kdy netrávím noci po šatlavách, bych psa prostě nechtěl. Ani sebepřátelštějšího. Mít psa v bytě je trápení zvířátek. To mi nikdo nevymluví.