„Královno taková slova.“ popudlivě si jí prohlížel, jak vyčerpaná se opírá u zdi, bylo to působivé představení z jejích úst.

„ A jaká slova? Je to moje království,můžu si dělat co chci….a oni“ ušklíbla se „ oni, jsou to krysy, ale jsou to dobré krysy, co poslouchají, ale mlčí…Mají ze mě strach. Můžu je utopit, víš Kaškine….všechny, do jednoho zničit. Nenajde se tady jedna, která by se odvážila.“

  „ Ale já jsem Kanananejec…nemám z vás strach…“ zvedl obočí v tom děsném předklonu, který ho ještě svazoval.

 „ A pokud se já nemýlím něco ode mě chceš“oblízla si rty a znovu se od zdi vracela k trůnu….její fialové šaty se lehce na bocích vlnily.

 „ Od krále, a ten je víc než vaše krysy“ až moc si zahrával.

 „ Ani král mi neublíží, jsem Juditha“ tak pečlivě to jméno vyslovila…

Dlouho nic neříkal, neměl co, pět ódy na jména neměl ve zvyku a toto my přišlo stejné jako ostatní jen ho nosila královna královen a šeptala si o něm celá říše starého Sramu.

 „ Kdyby jméno, Kanananejče“ vyděsila ho, jako by mu v tu chvíli četla myšlenky. „Juditha je prokletí“ klesla na trůn.

 „ Proč?“ nedalo mu to.

  „ Jsem Juditha, Juditha z Jersudálému nic víc, jen teď nač mé jméno….hlavně že mi páteř láme koruna a královo jméno“.

  „ Vy jste z Jersudalému paní?“ příjemně ho to zahřálo po těle.

 „ Neděl si ze mě blázny, vím, že si už o mě slyšel takové věci…“ znechuceně mávla rukou.

 „Nesnáší vás a milují zároveň“potichu…..“Co ti o tom víš“prskla dotčeně.

 „ Spoustu“.

 „Zase mi odporuješ a myslíš si, že to smí.Dobrá ať je po tvém…..ale prozraď co o mě víš“zvědavě se natáhla blíž.

Chvíli přemýšlel: „ Že jste byla nejvyšší bohatství Jersudalému a váš otec vás prodal za mír a hlavní spojenectví s Perferii. Výhodná výměna, mladá dcera Jersudalému, která přinese silnou armádu na druhém konci země, celé to bylo jako skládačka, kdy začala Perferie z krajů. …Dokonalí tak vás všichni na západu vidí, ale také lakomí, pyšní a hrdí“.

 Zahleděla se na vykládanou vázu s lotosy:“ Jsem už taková, Leodose do toho natahej“.

 „ O tom se také mluví, že by vás zaprodali království, vypálil Burshidion, na váš rozkaz zabil generála Holofermese….a to proto, že se na vás křivě podíval.“utišil jí pohledem: „Povídačky, jenž se plodí v hlavách ženských, co nemají nic na práci“ pocítil, že znervózněla.A hned zase klidná, tam na trůnu, pyšná…chtěl vědět jaká doopravdy je, chtěl to, ale byla to přece Juditha Jersudálemská, Perferijská, královna Perferie.

 „ Máte provázky se kterými umíte hýbat“ promluvil do ticha haly.

„ Né jenom mám více kuráže než Leodos, nemám mu to za zlé…..ráda mu tu kuráž propůjčím“ sama pro sebe se usmála.

„ Promiňte, ale nemohl jsem si nevšimnout“…..uhnul poníženě pohledem.

„ Jsi Kananajenec musíš mě pochopit“. Můj otec byl válečníkem o jakém se vám v Kanananiji nezdálo. A já se mu chtěla rovnat. Oháněla sem se mečem,lovila zvěř, měla vrhat kopí, jezdit na koni, číst válečné mapy…..Dokázala bych prolívat krev, dokázala brát jiným….brát majetek, dělat z lidí otroky, ale Leodos takový není….byl by to dobrý vojevůdce, ale raději si nešpiní ruce“ najednou otočila, začala o něm mluvit a byl to jiný tón. Plamínky v očích uhasli.

 „ My též oddaní bojovníci“ nemohl vystát, že si ho nevšímá.

 „ Jste jako mí bratři Kanananejci, ale takové my nepotřebuje. Všichni se nás bojí, i když nemají čeho, tak proč bojovat, že? To si myslí Leodos, avšak ztrácíme hrdost horké krve. Co bude dal, to už nikdy v rukách neponeseme ten rozpálený bronz, jenž se rád potápí do tajů anatomie?...Ty znáš ten pocit, Kaškine…víš jaké to je bojovat….A teď, pohlédni na mě, byla sem bojovnice, otec mě tak vychoval….Byla jsem jako jeho syn vychována a nyní?....Místo helmice mi nasadili korunu, jizvy obalily do zlata…..Ano, jsem královna“ napřímila se.

 „ Co by nyní královna chtěla? Bojovat? Být s králem?“ a znovu se navážel, že si všímala svého Ega víc než jeho.

 „ Přála bych si, aby si vstal“ pohlédla z té neuvěřitelné výšky, která se mezi nimi ocitla.

 „ Díky, královno“ těžce zvedl těžké tělo unavené z toho strnulého předklonu.

Když se ocitl u jako duch u jejího dlouhé těla vezír a něco mumlal do ucha. Bylo to kuriózní sousoší…vypadala více jako had a vezír jako přežraný pavouk, znuděně přikyvovala a kousala se do rtu. Vypadali najednou oba vystrašení, snad zaneprázdnění, nervózní….Juditha hluboce odechla, když medové mlaskání jazyka vezíra skončilo. Chvíli na sebe jen nepřítomně hleděli, a pak přikývla. Vezír znovu tiše odešel ve svém lehounkém plášti, již bez úsměvu hleděl do země a spěchal do průchodu v krajní zdi. Dobu nic neříkal až sebou trhla a pohládla na Kaškina.

 „ Může tedy sečkat královno?“ potichu.

„ Ano jistě“ kolem sebe se nepříjemně rozhlédla. „ Pokud je tvé přání tak důležité, že ho musí slyšet pouze král“. Mnula si dlaně v sebe.

 „ Mám sebou přítele“ snažil se to zamluvit.

„ Ano, tvůj přítel s tebou může zůstat“ mávla rukou k tomu mrňavému, co ho sem přivedl…..