|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Seděla jsem na verandě a nechápala co se děje. Do našeho domu vbíhali a vybíhali lidé a mne si nikdo nevšímal. Jako bych tu ani nebyla. Zrovna teď jeden v bílém plášti na mne málem šlápl. Vešla jsem do domu. V kuchyni za stolem seděl otec, hlavu ukrytou v dlaních, po kterých se mu kutálely obrovité slzy. Máma seděla na kraji postele a plakala také. Na druhé straně stál starší, šedivý pan doktor a držel holčičku, co ležela v mé posteli za ruku, díval se na své hodinky a tvářil se ustaraně. Půjdu ven na zahradu, napadlo mne a tak jsem vyšla z domu. Všimla jsem si, že náš Benny, který je vždy rád, když ho pohladím, přede mnou couvá. Prošla jsem kolem altánku a slunce příjemně hřálo. Bylo mi tak nádherně jak nikdy v životě. Najednou jsem uviděla, že proti mně na cestičce stojí neznámý člověk. Všechno na něm bylo bílé, jako by to byl nějaký ženich. „Ahoj Adélko“, oslovil mne a hned se zeptal, kam jdu. „Za sluníčkem“ odpověděla jsem a ukázala prstem na oblohu. „Ještě máš čas“, řekl a vzal mne za ruku. Teprve když jsem se otočila k domu, tak jsem si všimla, že prší, ale já nejsem vůbec mokrá. „Doprovodím tě domů“, vzal mne za ruku a pomalu jsme vykročili. Jako bychom ani nešli a jen se pomalu vznášeli nad trávníkem. „Musím domů“, zeptala jsem se a on řekl jen jistě, proto jsem tady. A uvidím tě ještě někdy. Pokaždé, když si to opravdu budeš přát.
Probudila jsem se a bylo mi hrozně zle. Nemohla jsem mluvit, nemohla jsem se pohnout a všechno mne bolelo. Otevřela jsem oči. U mé postele seděla máma, v ruce držela kapesník a utírala si slzy. Pan doktor položil mou ruku, usmál se na mě a jen řekl, „ty jsi nám ale nahnala strachu“. Maminka se na mne usmívala a to bylo dobře. Zavřela jsem znovu oči a již jen jako z dálky slyšela pana doktora, jak říká mamince „jen ji nechte spát. Teď už nemusíte mít strach, to nejhorší už má za sebou“.
Barbora Marešová,
Benešov
Červen 1920
|
|
|