Příběh, který Vám chci vyprávět, se odehrál před mnoha a mnoha lety. Bylo mi tak dvanáct nebo třináct let. Byl červen, blížil se konec školního roku a já jsem se těšila na prázdniny.
Rodiče ale v žádném případě nechtěli, abych byla o prázdninách celý den sama doma, když musí chodit do práce a tak rozhodli, že pojedu k babičce. Vůbec se mi tam nechtělo, protože jsem si připadala dost dospělá na to, abych se o sebe uměla sama postarat. Doma jsem měla několik skvělých kamarádek a těšila jsem se na koupání, jak budeme spolu celý den a plánovaly jsme, co všechno budeme dělat. Marně. Po několikadenním úporném přemlouvání a slibování si stejně prosadili svou, a tak jsem se začala balit. Byla jsem zklamaná, vzteklá a zoufalá zároveň.
Babička bydlela sama v malém, ale hezkém domku s velkou zahradou, na konci vesničky Studánka v západních Čechách. Jestli se tomu ovšem dá říkat vesnička. Jen několik málo domků kolem malé návsi s rozpadlou kapličkou, zvonička, na kterou nikdo nezvonil snad tisíc let a ohromná stará lípa s lavičkou proti hospodě U Králů. Ze dvou stran louky a hluboké lesy a dole pod kopcem rybník s vrbami a stavidlem jak na obrazcích od Josefa Lady. Jen lišky tu zapomněly dávat dobrou noc. I když možné je že dávají, jen já je prostě neviděla.
Vybavena batohem a velkou taškou, radami od maminky a pohlavkem od tatínka jsem dorazila k babičce. Ta na mne již čekala u autobusové zastávky.
Úplně jsem zapomněla na svoji protivnost a skočila jsem jí do náruče. „Ahoj babičkóóó“. „Vítám tě ty divochu, ať mě neporazíš,“ tiskla mne k sobě babička. Cestou mi vyprávěla, co se tu od zimy změnilo a co vše budeme spolu podnikat. Docela jsem se těšila na borůvkové a malinové koláče a makové buchty, které umí moje babička ale opravdu ty nejlepší na světě.
Na první pohled liduprázdná vesnice jen od rybníka se ozývalo vřískání a hašteření. Na nejvyšším komínu na statku seděl čáp a vůbec se nepohnul. Pod lípou ve stínu ležel sousedův Blesk a jen nadzvedl hlavu a zavrtěl ocasem. Tak a uvítání jsem měla za sebou.
Za pár dní jsem poznala nové kamarády, a tak jsem se vůbec nestihla nudit. Od rána až do večera bylo stále co dělat, až babička říkala, že pro samou lumpárnu nemám čas na jídlo.
A tak šel den za dnem. Koupání a dovádění u vody, ale i sbírání hub mne docela bavilo. Když přišel večer, seděly jsme s babičkou na lavičce před domkem a babička vyprávěla, jaké to bylo, když byla mladá. Jak musela k sedlákovi do statku do služby a podobně. Já jsem pozorně poslouchala, a když babička řekla, že půjdeme spát tak jsem ji ještě chvilku přemlouvala a těšila jsem se na další den, na nová vyprávění.
Jednoho dne jsem si všimla, že babička od rána není ve své kůži. Moc nemluvila a byla taková roztržitá a nepozorná. Ten den když jsem se vrátila z koupání, mi babička řekla, že jí není moc dobře a že půjdeme dříve spát. I já jsem usnula velmi brzo. Vzbudila mne žízeň, a tak jsem se posadila na posteli. Byl úplněk a světlo měsíce ozařovalo otevřeným oknem celý pokoj. Vstala jsem a šla po schodech dolů ke kuchyni. Asi v polovině schodiště jsem si uvědomila, že slyším, jak babička s někým hovoří. Nejprve mne to zarazilo, ale pak jsem potichu sestoupila až ke dveřím do kuchyně. Slyšela jsem ale jen babičku a tak jsem je pomalu otevřela. Za stolem seděla babička a u ní stál nějaký mladší pán v uniformě. V tom se otočil a já se tak hrozně lekla, až jsem narazila do dveří. A to tak silně že se s velkou ránou zavřely. On se na mne usmál, pustil ruku babičce a bez jediného slova se pomalu, ale opravdu pomalu rozplynul. Byla jsem jak v hororovém filmu. Brečela jsem strachem a vztekem, že něco tak nepochopitelného a strašného vstoupilo mezi mne a babičku. Nejvíc mi vadilo, že jsem to ale vůbec nechápala. Idylka prázdnin se rozplynula jako ten voják před malou chvílí.
Babičce trvalo přes hodinu, než mne trochu uklidnila a začala vyprávět svůj příběh a ukazovat mi fotografie z mládí. Pak otevřela obálku se svatební fotografií. Babička na ní sedí v překrásných šatech a vedle ní stojí ten voják, právě ten, kterého jsem před hodinou na vlastní oči viděla. Byl to můj děda, který padl v posledních dnech války, když mému otci bylo šestnáct let. Postupně jsem se přestala třást a zvědavě jsem se vyptávala. Dlouhá léta se nic nedělo, až před asi deseti roky se děda objevil poprvé. Od té doby chodí pravidelně. Nikdo o tom dosud nevěděl a asi by se i babičce smál, kdyby mu to vyprávěla. A tak jsme se dohodly, že to bude naše tajemství a nikomu to nesmíme prozradit.
Hlavou se mi honily myšlenky a stále jsem nemohla pochopit, co se stalo. Do rána jsem stejně nakonec neusnula a babička asi také ne. Mne mrzelo, že to nemohu pochopit a babičku, že se to tak nešikovně prozradilo.
Další dny jsem na to musela myslet i při koupání a opékání buřtů a brambor a stále kolem dokola. Ale opravdu jsem nikomu nic neprozradila. Také jsem nechtěla, aby se mi ostatní děti smály. Večer jsme s babičkou vždy mluvily o dědovi a o mém otci a dost jsme se při tom sblížily. Když babička vyprávěla, jak můj táta utekl před obyčejným slepýšem, tak jsme se dost nasmály.
A nadešel den, kdy jsem měla jet domů. Byla sobota a rodiče pro mne přijeli. Povídali jsme si o všem možném a já musela přiznat, že se mi u babičky opravdu moc líbilo. Zároveň jsem si dohodla s babičkou, že přijedu i na zimní prázdniny. Když se otec ptal, jestli bylo vše v pořádku, pokrčila jsem rameny, že nevím a babička na mne spiklenecky mrkla.
Na prázdniny jsem se od té doby opravdu vždy těšila, ale dědu jsem během dalších několika let neviděla ani jednou. Nikdy jsem o tom s nikým nemluvila. Když mi bylo dvacet, to jsem byla již na vysoké a k babičce jsem moc nejezdila, babička náhle zemřela. Maminka mi vyprávěla, že v horečce mluvila o dědovi. Asi prý blouznila. Bylo mi to líto, ale pochopila jsem, že teď již nemá cenu babiččin příběh někomu vyprávět.
|