Bylo to asi rok či dva po první světové válce. Můj dědeček patřil k mnoha stovkám nezvěstných vojáků, kteří se domů nevrátili. Všichni byli přesvědčeni, že někde padl, jen babička tvrdila, že je děda stále naživu a že se jednou vrátí. Alespoň tak mi to maminka vyprávěla.

             Život se začal pomalu vracet do normálních kolejí ale opravdu jen velmi pomalu. Byla to velmi těžká doba. Jen u nás v Prusicích chyběl někdo v každé třetí rodině.

Přišel podzim a s ním Havelské posvícení. Babička se tenkrát dověděla, že v nedalekém Kostelci nad Černými lesy vystupuje nějaký hypnotizér Břetislav Kafka, a že pomocí média vyhledává nezvěstné vojáky. Nikdo tomu z rodiny moc nevěřil, ale babička si prosadila svou a do Kostelce odjela. Sál místní restaurace byl plný k prasknutí. Lidé stáli namačkáni i kolem zdí, jen aby vystoupení viděli. Pan Kafka přišel na pódium ve fraku, sundal si klobouk a hluboce se uklonil. Pak pomocník přivedl médium. Byl to mladší člověk, trochu roztržitý, rozcuchaný a svým oblečením a vystupováním působil tak trochu komicky. Pan Kafka jej posadil, rukou mu přejížděl před obličejem a něco se ho potichu ptal. Bylo takové ticho, že šepot byl slyšet i v zadních řadách. Pak přistoupil pomocník a podal mu fotografii. Pan Kafka ji podržel tak, aby médium na fotografii dobře vidělo a poručil mu, aby vyhledal dotyčnou osobu. Netrvalo to víc jak deset vteřin a mladík potvrdil, že osoba na fotografii je zdráva a je již na cestě domů. Pomocník podal další fotografii, ale tentokráte trvalo hledání mnohem déle. Nakonec mladík řekl, že osoba je ve velmi špatném zdravotním stavu a je v nějaké vesničce u Lvova. U další fotografie prohlásil, že hledaná osoba již není mezi živými. A tak to šlo stále dál, až konečně přišla řada i na fotografii mého dědy. Mladík se soustředil nezvykle dlouhou dobu. Nakonec pronesl, že hledaná osoba je určitě naživu a poměrně v dobrém zdravotním stavu a popsal přibližně místo, kde se nachází. Jen prý je nějak nemožné navázat bližší kontakt. Pomocník podal další fotografii, ale to už babička nevnímala. Slzy se jí řinuly po tvářích a prodírala se davem ven. Domů, rychle domů.

       Celou noc prochodila a přemýšlela co a jak udělat. Obrátila se nejdřív na starostu a ten kontaktoval pana řídícího Valeše a pomohli babičce sepsat dopisy na různá ministerstva. Odpověď nepřicházela, a když ano, tak zamítavá. Byla zoufalá, že se stále nic neděje, každý den vyhlížela pošťáka, ale stále nic. Pan Valeš našel několik lidí, kteří podobnou situaci řešili. Nakonec se babička rozhodla, že si pro dědu dojede. V té době ale cestování nebylo vůbec jednoduché. Babička se ale nedala. Trvalo dalších půl roku, než vyřídila potřebné dokumenty a do vesničky Buchatskyj se vypravila. Musela prodat kus pole, aby měla peníze na cestu a kontaktovala příbuzné v Blatné Poliance na Slovensku. Naštěstí švagr její sestry uměl moc dobře rusky a s babičkou na Ukrajinu jel. Trvalo to ještě dalších deset dnů, než se do vesničky Buchatskyj dostala.

Po dlouhém vyjednávání zjistili, že někdo podobný podle fotografie tam opravdu byl, ale byl převezen do léčebny v Jabloňově. Další dva dny cesty. Babička byla zoufalá, ale místní se k ní chovali opravdu vlídně. Nabídli jí ubytování a jídlo. Za dva dny sehnali povoz, který babičku a švagra odvezl alespoň na půl cesty. Dál už museli pěšky. Ale vydrželi nepřízeň osudu i počasí a do Jabloňova se dostali. Jednání v léčebně nebylo vůbec jednoduché, ale když ukázala fotografii, umožnili babičce, aby se s dědou setkala.

Odvedli jí na zahradu. Tam seděl děda, zarostlý a hubený. Byl jako omámený, díval se upřeně do dáli a babičku vůbec nepoznal. Podle lékaře prý dědu zranil granát a děda ztratil paměť. Byl dlouho v bezvědomí a nakonec se sice probral, ale nic si nepamatuje. Celých dvacet dnů, den co den, chodila babička za dědou, než švagr vyřídil převoz do Čech.

      Po dvou měsících konečně doma. Švagr byl ještě pár dnů u nás, ale pak se rozloučil a odjel. Pan Valeš přivezl doktora z Prahy, aby se na dědu podíval. Děda promluvil stále jen pár slov za celý den a většinu času se jen díval do prázdna. Doktor prohlédl dědu a nechal si celý příběh vyprávět. Nakonec řekl babičce, že jistá naděje tu je, ale že jde o dlouhodobou záležitost. Stav dědy se sice rychle zlepšil, ale stále to nebyl on. A pak se to stalo.

Bylo léto roku 1925. Děda seděl na lavičce před domem. Nebe se zatáhlo a blížila se bouřka. Babička rychle sebrala prádlo a zmizela v domě. V tom udeřil blesk do nejvyšší jabloně. Jedna velká větev se oddělila a dopadla na dvůr. Rána to byla opravdu veliká. Děda se postavil, udělal několik kroků k domu a nejdříve potichu, pak nahlas a nakonec chraplavě křičel: „Bětuško, Bětuško, já jsem tady, já jsem se vrátil“. Babička vyběhla z kuchyně, skočila dědovi kolem krku a dlouze jej políbila na zarostlou tvář. Slzy jí tekly po tváři a mačkala dědu k sobě ze všech sil. Teprve teď byla opravdu šťastná.

Pravda ale je, že se děda nikdy úplně nevyléčil a zemřel v roce 1948 v nedožitých padesáti pěti letech.