Poslední dobou se tím zabýval stále, bez přestání, tím, že jeho život je jen bloudění v kruhu. Nevěděl jak, ale cítil, že se musí něco změnit. Tušil, že sám na nic nepřijde. Napadlo ho, že by se měl pokusit někoho potkat, někoho, kdo by byl schopen mu poradit. O nikom takovém kolem sebe nevěděl, tak se rozhodl, že se vydá na cestu a třeba někoho potká, někoho, kdo mu bude schopen pomoci. Když ve svých úvahách došel až sem, dlouho neváhal a bez větších příprav opustil svůj dům.

První, koho potkal na své pouti už první den, byl větrem ošlehaný svalnatý chlap s velkou sukovicí v ruce. Přisedl si k němu na lavičku, chlap umotal dvě cigarety a jednu mu nabídnul. Bez většího váhání chlapovi vyklopil, že se nemůže zbavit jakýchsi vnitřních hodinek, které sice jdou dopředu, ale přitom v kruhu, takže se všechno vrací, a čím dál víc ho to unavuje, a teď ty hodinky dokonce nechodí vůbec, takže se už nic neděje a připadá si jako za živa pohřbený. Chlap ho poslouchal s kamennou tváří, nenaznačil jakýkoliv podiv. Řekl mu po krátkém zamyšlení:
"Tyhle budíky polekají jen slabochy, my dospělí silný lidi je ignorujeme, nenecháme se tím ani trochu zaskočit. Mělo by ti to samotnému dojít a měl bys už konečně vylízt z kolíbky. A rozhodně by ses měl pustit do nějakého dobrodružství, jen tak zapomeneš na své slabé chvilky."
"Už jsi někoho zabil?" zeptal se, než se zvednul. A ještě, když odcházel, na něj houknul:
"Jestli jsi tedy nikoho nezabil, tak se ničeho neboj. Mrtvý budeš teprve tehdy, až zabiješ."

Rozmluva s chlapem mu zvedla náladu. Dobrodružství, to je to pravé řešení, že mu to už dřív samotnému nedošlo. Pak se ale zamyslel nad tím, co měly znamenat ty řeči o smrti. Nejdřív si myslel, že se ho to nemůže týkat, ale pak dostal strach. Úvahy o smrti a zabíjení mu připomněly, že už se třemi dívkami se mu nenarodilo dítě, i když mělo. Přemohla ho čistá, ryzí, dokonalá trudnomyslnost. O jakémkoliv dobrodružství přestal přemýšlet a prostoupil ho pocit viny. Vrátit se domů ale už nechtěl, a tak šel dál.

Další den ještě celý zamračený a na sebe naštvaný potkal potetovaného kolotočáře. Nechtělo se mu moc mluvit, ale kolotočář si ani trochu nevšímal jeho podmračeného a nepřátelského výrazu.
"Tak, kampak jdeme, do nebíčka nebo do peklíčka?" začal kolotočář bodře.
Nechtělo se mu odpovídat, ale pak si řekl, že sám by se z té chandry nevyhrabal, a radši tedy pozval kolotočáře do nejbližší hospody. Mluvili o tom, co se mu přihodilo, a kolotočář ho začal uklidňovat, že co bylo, to bylo.
"Vždycky se může začít znovu. Já v sobě žádné hodinky nemám, čas mě nezajímá, každý nový den nový svět, nové ženské, kolik se narodí nebo nenarodí dětí, to nemá cenu počítat. Pořád jen dumat, co člověk pokazil, to by pak lidi nedělali nic jiného, než jen vzpomínali, plakali a nic si života neužili."
Trochu ho ta slova uklidnila.
Chvilku ještě poslouchal kolotočářovy historky, pak se se svým novým známým rozloučil a vydal se dál.

Řekl si, že kolotočářovu radu jít jen dopředu a nevracet se, bude brát vážně.

Šel několik dní, až došel do malé vesnice u řeky. U vody uviděl rybáře, tak si k němu bez nějakého většího přemýšlení přisednul. Delší dobu jen vedle sebe seděli a mlčeli, potom se ho rybář zeptal, co že ho sem přivedlo. Vyprávěl mu tedy svoji historii o hodinkách, svalnatém chlapovi a kolotočářovi. Rybář na to nic neříkal, potom ho pozval k sobě do chalupy.
"Jestli tě trápí samota, tak si založ rodinu," řekl po jídle rybář.
"Ale když tě něco žene hledat dobrodružství, tak věř tomu, že žádné dobrodružství není lepší než klidný a spořádaný život ve vlastním malém světě, pravidelný a jednoduchý."
Poděkoval rybářovi za jídlo a jeho rady a vydal se zase dál.

Neznělo to špatně, neplahočit se za novým, někde pěkně zakotvit a nevšímat si ničeho kolem. Když nad tím ale začal víc přemýšlet, už se mu tenhle nápad tak moc nelíbil, to přeci mohl zůstat doma a nic nehledat, nic neměnit.

Příští den ho cesta zavedla do lesa, byla čím dál horší, skoro jakoby se mezi vysokými stromy ztrácela. Začalo pršet a zešeřilo se. Tady mám to svoje dobrodružství, usmál se a šlapal dál. Šaty měl po čase úplně mokré, zbytky světla se začaly pozvolna vytrácet. Ještě než les pohltila tma, potkal poustevníka. Byl už z těch svých setkání zvyklý začít se svěřovat, ale poustevník ho rovnou přerušil a řekl mu, že o všem ví.

"Pojď se mnou," jenom utrousil, a vedl ho lesní pěšinou do ještě hlubšího lesa.

Za naprosté tmy došli k malé dřevěné boudě. Byla v ní jen postel a stůl. Poustevník zapálil svíčku. Pak řekl:
„Jediná pomoc, jak se zbavit myšlenek o nesmyslnosti života, je samota a úplné odevzdání se. Žádní lidští rádcové ti nepomohou, musíš počkat, až přijdou jiní."
Na otázku jací, mu poustevník odpověděl:
"Uvidíš sám."
A po chvilce ticha dodal:
"Nesmíš nikam chodit, jinak se nic nedozvíš," potom se anachoréta nečekaně zvedl a bez rozloučení odešel.

Proč to nezkusit, řekl si. Něco na tom je, že lidi mu nedokážou na jeho otázky odpovědět.

Pár dní se nedělo nic. Buďto jen ležel na posteli, a nebo seděl před boudou. Několikrát ho napadlo, že odejde, ale vždycky si řekl, že není proč, a třeba to má cenu jen tak čekat a nevědět na co. Začal si postupně zvykat na život v lese. Pozoroval ptáky ve větvích, zajíce, který přihopkal k boudě a vůbec se ho nebál, srnku, která proběhla kolem.

Když se mu začalo zdát, že se všechno kolem proměnilo v úplný mír, objevil se před chatou poustevník.
"Tak byl tu někdo na návštěvě?"
Podíval se na poustevníka trochu vyděšeně a odpověděl mu, že vůbec nikdo, ale že už cítí, že je vyrovnaný sám se sebou a že by se zase mohl vrátit mezi lidi.
"To chceš brzy utéct a zase všechno vrátit tam, kde bylo."
Začal poustevníkovi odporovat. Tvrdil mu, že už ví, jak bylo všechno, co doteď dělal, marné, když neměl v duši ten mír, který ho nyní celého prostupuje. Už se mu určitě nemůže přihodit, že by se mu zastavily hodinky, už je vlastně nemá a ví, co neopakovat, aby se mu zase neobjevily a nezačaly chodit v kruhu. Poustevník mu na to odpověděl:
"To se pěkně pleteš, chvilka o samotě není to, co by tě mohlo zachránit. Jakmile se vrátíš mezi lidi, všechno bude takové jako doposud. Musíš počkat, až přijdou. Teprve potom začne mít pro tebe zdejší čekání nějaký význam."
Připustil, že má poustevník nejspíš pravdu, a znovu se ho tedy zeptal, na koho že to má čekat. Poustevník zase nechtěl nic prozradit.
"Už jsi na návštěvu skoro připravený, a tak čekej dál a určitě se dočkáš," jenom řekl a odešel.

Uběhly tři dny, během kterých se nic nepřihodilo.

Když se chystal k spánku, nemohl se zbavit divné předtuchy, že se tuto noc něco musí přihodit. Přesto nevydržel vzhůru a usnul. Uprostřed noci se otevřely dveře a v nich se objevil svalnatý chlap s holí. Byl asi dvakrát větší, než když se potkali poprvé, a v očích mu zlověstně svítilo. Přistoupil k posteli a zařval na celé kolo:
"Co tady děláš, proč se schováváš? Před svou zbabělostí stejně neutečeš," přitom ho začal surově mlátit svou holí.
"Myslíš si, že jsi svatý, všechno ti projde a všechno ti bude odpuštěno? Myslíš si, že svým rozjímáním dokážeš odčinit všechny své viny?"
Nemohl se zbavit pocitu, že jestli něco rychle neudělá, tak ho svalnatý chlap utluče k smrti. Přesto se nedokázal bránit. Síla úderů se stupňovala, celé jeho tělo jen hořelo. Když si říkal, že už to nevydrží, chlap s výpraskem náhle přestal, zle se rozesmál a podivně potichu řekl:
"To máš za to, že sis myslel, že se ze všeho vylžeš a vykroutíš. I kdybys ty sám nic nikomu neprovedl, stejně musíš trpět za to, co udělali ti před tebou. Patří k tobě, neseš si je v sobě."
"Smrt za smrt," najednou vztekle zakřičel a dal mu ještě větší ránu holí.
Tělem mu proběhla strašlivá bolest. Potom ztratil vědomí.

Probudil se a nevěděl, kde je. Chvíli mu trvalo, než si vzpomněl na svalnatého obra s holí a celý se roztřásl při vzpomínce na prožitou bolest.

Po několika dnech začal jeho strach ustupovat. Pozvolna nabýval ztraceného klidu. Když však šel jednou večer spát, zase měl neodbytný pocit, že se v noci něco přihodí. No co, řekl si a pokoušel se usnout. Začal upadat do polospánku, a v tom se rozlétly dveře. Uviděl v nich potetovaného kolotočáře. Nebyl větší ani menší než poprvé, ale přesto vypadal neskutečně. Vyzařovala z něj nelidská veselost. Začal ho vemlouvavým hlasem lákat, ať rychle vstane.
"Nenech se mlátit jak bázlivé zvíře, nečekej nečinně jako ovce na spasení, pojď a užij si trochu života. Jediné, co má smysl, jsou požitky a radost," švitořil.
Sednul si na postel a nedůvěřivě udělal kolotočářovi místo u stolu.
"Počkej, někoho jsem ti přivedl," zašklebil se kolotočář a do boudy vešla černooká dívka v barevných šatech. Přisedla si k němu, kolotočář vyndal z brašny láhev s temně rudým vínem a tři skleničky. Dívka se k němu hned začala tisknout, šeptala mu do ucha samé něžnosti a lichotky a smyslně se smála. I přestože vypili nepočítaně sklenic, láhev bylo pořád plná. Kolotočář nepřestával slibovat, že život teprve začíná. Dívka se k němu vinula stále víc a víc. Když už mu z vína ztěžkla hlava a jeho podezřívavost se úplně vytratila, pokusil se dívku obejmout. Kolotočář vyskočil, v ruce se mu objevila břitva a vrhnul se na něho. Strnul v němé hrůze a bezmocně čekal na nejhorší. Jakmile se břitva dotkla jeho hrdla, omdlel.

Po probuzení nevěděl, jestli je ráno nebo večer. V boudě byl neuvěřitelný nepořádek, všude kolem samé střepy. Trvalo mu delší dobu, než dal všechno do pořádku. Trochu se tím uklízením uklidnil.

Minulo dalších pár dnů, během kterých se mu jitřivé vzpomínky na svalnatého chlapa, kolotočáře a dívku pomalu vytrácely z hlavy. Seděl zase před boudou, na nic nemyslel, jen se díval nahoru do korun stromů, když tu se před ním zčistajasna objevil rybář. Trochu se lekl, ale hned se uklidnil a pozval ho do boudy.
"Tak povídej, co nového," řekl rybář.
Začal mu tedy vyprávět všechny příhody, které se mu staly od té doby, co se spolu naposledy viděli.
"To máš z toho, že jsi mě neposlechl a pořád ses hnal za vzrušením. Všechno to, co mi tady vyprávíš, byly jen tvé pomatené představy, skutečný je jen normální poklidný život," vykládal rybář.
"Našel jsem ti hodné děvče, se kterým se oženíš, postavíš domek u řeky, budeš se mnou rybařit a dojde ti, co je v životě hlavní," pokračoval.
Nechal se rád od rybáře přesvědčit a pomalu se začal těšit, jaký to asi bude hezký život, co ho čeká.
"Počkej tady na dívku, kterou jsem ti slíbil, a s ní pak přijď ke mně k řece," řekl ještě rybář, před tím než zmizel stejně náhle, jako se objevil.

Přešel ho všechen klid, nemyslel na nic jiného než na setkání s děvčetem. Před očima se mu míhaly krásné a usměvavé tváře všemožných dívek. Jeho napětí se každý den stupňovalo. Přestal vnímat svět kolem sebe a jen neklidně snil o tom, jaký bude jeho další život ráj na zemi. Když už to nemohl vydržet a chtěl se rozeběhnout do rybářovy vesnice, objevil se poustevník.
"Nemusíš mi nic říkat, všechno vím," začal anachoréta a upřeně se na něj zadíval.
Pod poustevníkovým pohledem zapochyboval o tom, jestli svalnatý chlap, kolotočář a rybář byli skuteční, a zda se mu jen nezdáli. Poustevník se ho zeptal, jestli věří, že se něco změnilo, a nebo ty návštěvy byly k ničemu. Dlouho o tom přemýšlel, na nic ale nemohl přijít. Jen se mu začalo zdát, že se v něm zase objevují hodinky, co chodí dopředu, ale přitom v kruhu.
"Až přestanou tikat," řekl poustevník, "už sem nechoď, a teď už jdi."

Nemohl dělat nic jiného, než poustevníka poslechnout. Po několika dnech, kdy si připadal, že je součástí neklidného snu, došel do svého domu.

Jakoby řízen cizí vůlí začal kreslit na velký papír svalnatého poustevníka s holí, s kolotočářovým tetováním a s rybářskou sítí. Nevnímal čas, když ten obraz kreslil. Pak si ho pověsil na zeď. Dlouho, bez přestání, se na něj díval, potom se k němu přitisknul, musel, a nakonec do něj vstoupil, nevěděl jak. Obraz ho pohltil. Zmizel v něm.

Ocitnul se zase v boudě v lese. Než se stačil rozhlédnout, vtrhnul do boudy poustevník, hodil na něj rybářskou síť, praštil ho po hlavě holí svalnatého chlapa a přitom ho říznul kolotočářovou břitvou do krku.
"Neměl ses k nám vracet," zaslechl ještě směsici povědomých hlasů, než se propadl do úplné prázdnoty.

Probudil se za šera. Byl zpátky doma. Na místě, kde visel obraz, do kterého vstoupil, uviděl zrcadlo. Trvalo mu dlouho, než byl schopen odtrhnout pohled od své vyděšené tváře s prázdnýma očima.