|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Od mládí mne rodiče vedli k tomu, abych vždy a za každých okolností mluvil pravdu. Ale člověk má sklony ke lhaní patrně vrozené. Ač doma nikdy rodiče nelhali, nebo jsem to nikdy nepoznal, tak já jsem lhal, jak jen to šlo. První dochované záznamy o mém lhaní, pochází už z doby, kdy jsem navštěvoval mateřskou školku. Nesnášel jsem jogurt a paní učitelka si všimla, jak opatrně převracím sklenici, tak aby to vypadalo jako nehoda. Rodičům jsem sice tvrdil, že o tom nic nevím, ale otcova pádná ruka již nešla zastavit. Výchovný efekt byl ale opačný. Místo abych se poučil a nelhal, tak jsem si uvědomil, že lež musí být více věrohodná. Další dochovaná lež pochází ze školních let. Klidně by se mohla jmenovat Čočka. Poučen minulými nezdary, jsem předstíral bolesti břicha tak autenticky, že mi to dvakrát prošlo. Pak si matka uvědomila, že je mi špatně pokaždé, když vaří čočku. Nápravná opatření typu „ Nezvedneš se od stolu, dokud to nesníš“, byla spíše traumatizující než výchovná. Můj odpor k čočce se neustále zvyšoval. Uvědomuji si, že jsem lhát vlastně nikdy nechtěl, ale okolnosti mne k tomu vždy donutily. Třeba jako to obvyklé „Co bylo ve škole“, jsem úplně nesnášel. Stačilo se přeci podívat do žákovské knížky a bylo to jasné, tak proč ty otázky, na které se nadalo odpovědět jinak než lží.
Když jsem udělal maturitu a byl jsem přijat mezi dospělé, napadlo mne, že již není důvod lhát. Doma jsem mohl povídat o všem možném, třeba i o sexu a tak jsem nabyl přesvědčení, že lež již není třeba. Nastoupil jsem do zaměstnání a moje iluze čestnosti, se brzo rozplynula. Každou chvilku jsem musel ne přímo lhát, ale upravovat pravdu. Během roku, mi již vůbec nebylo divné, že pravdu upravují vlastně všichni.
Pak jsem se oženil a v duchu jsem uvažoval, že když se máme tak rádi, tak přece není důvod lhát nebo něco tajit. Šeredně jsem se mýlil. Nejen že mi lhala manželka, ale během času, jsem musel lhát i já. Hrůza. Přísloví, že milosrdná lež je lepší než krutá pravda, není vůbec pravdivé. Jen z vás dělá toho debila, co to ještě neví. A tak jsem se rozvedl. Seděl jsem sám doma a přemýšlel, že konečně nastala doba, kdy nemusím lhát. Ale vše je jinak. Musím lhát domovnici, že jsem neuklidil chodbu, protože jsem přišel domů z práce až v noci, musím lhát dětem, že mi nic není, i když mě bolí záda a ráno sotva vstanu z postele a nejhorší je, že lžu i sobě. Dnes nebudu uklízet, určitě to udělám zítra, a přitom vím, že to tak nebude. Lež postupně prolíná naším svědomím a ovládá nás, aniž bychom chtěli. Lžou děti rodičům, rodiče dětem, učitelé dětem i učitelé rodičům. Lžou v rádiu i v televizi, lžou noviny, lžou i politici, lže nám celý svět. Tak jsem to chtěl změnit, vymyslet nějakou petici nebo hnutí za pravdu, ale když lžou i lidé, kteří nám tvrdili, že láska a pravda vítězí a přitom nám zapomněli říci o milionovém majetku a o intrikách ve vládě, tak nevím. Půjdu teď do restaurace, dám si limonádu a brzo půjdu domů, abych mohl uklidit.
A už zase lžu. Dám si pivo a ne jedno a domů půjdu až po zavíračce. Ale od teď už určitě nebudu lhát. Tedy možná, asi, snad, nevím……
|
|
|