P.K.Javorov
Stíny
Teď temná vládne noc. Já pozoruji stíny,
dva nahé stíny, vzadu za bílou záclonou,
tam, co lampa svítí vprostřed světla pěny
jsou dva stíny noci… Sami jeden před druhým.
Sami jeden před druhým, v touze své a chtíči,
jako v zapomnění, stín muže a ženy.
Zoufale se hlava k druhé hlavě přiklání –
ne, ty se neuslyší. Ač chtějí – není možné.
Snad šeptají si tam, proč strach je jako dým
obklopuje? A ruce k rukám prostírají,
však nedotknou se nikdy. Ač chtějí – není možné…
hned jeden před druhým, hned jeden za druhým.
Snad šeptají si tam, ač možné je, že křičí,
a možná strašně řvou a přec se neuslyší
dva stíny noci před mořem světla pěny…
Ne, ty se neuslyší, ani se neobejmou,
sami jeden před druhým v touze své a chtíči,
jako v zapomnění, stín muže a ženy.
|