Ivan Davidkov

 

                  * * *

 

Ten, kdo se vydává na cestu,

vůbec nic s sebou neodnáší,

jen v nás, jak ve vyhaslých ohništích,

kroky – uhlíky – jsou bez hlesu.

Však když se vrací znovu k našim snům,

dostává snad klíč od dešťů,

probudit aby mohl celý dům,

ten, kdo se vydává na cestu?

 

Zašumí nemilosrdný sníh,

po okenních sklech ho kreslit bude

a on, pak jako stín tiše pluje,

tichý, bez cíle – na druhý břeh.

Zmámí nás prostory bezbřehými,

tma a mráz jsou spleteny v nich,

a nad otázkami tajemnými

zašumí nemilosrdný sníh.