Bylo horké suché léto někdy tak kolem roku 1950. Teploty denně vyšplhaly nad třicítku a na obloze nebylo ani mráčku. Tráva byla suchá, rostliny povadlé a všude se začal projevovat nedostatek vody. Byl jsem v té době aktivním členem dobrovolných požárníků a ve dne i v noci jsme drželi požární hlídky kolem trati. Byl jsem mladý, plný elánu a myslel jsem si, že mne již nemůže nic překvapit. A zprvu to také tak vypadalo. Projel vlak, a pokud někde začal hořet malý plamínek, hned jsme jej uhasili a zas byl na několik hodin klid. Koncem týdne, na mne přišla noční směna. Nedovedete si představit, kolik jisker dopadne do trávy, když projede lokomotiva. Tisíce, statisíce jisker, které ve dne ani nejsou vidět. Bušilo mi srdce při představě, že by jen každá stá měla trávu zapálit.

           Sloužil v té době se mnou nějaký Václav Procházka, přezývaný Venda Plamen. Byl již v důchodu a chodil přes léto vypomáhat. Měli jsme na starost úsek od výhybky na konci nádraží až po přejezd do lomu vzdálený asi pět set metrů. V době, kdy nejel žádný vlak, jsme seděli na stráni nad tratí a vyprávěli si. Spíš vyprávěl on a já poslouchal. A tak jsem se jednou osmělil zeptat, jak přišel k té přezdívce. Nejprve se na mne podíval a pak pomalu začal vyprávět. „Zní to neuvěřitelně, a proto ti dopředu říkám, aby ses nesmál a nikomu to neříkal. Mě to také nikdo nechce věřit i přes to, že jsem to vše viděl vlastníma očima.

       Bylo to těsně před válkou a dobrovolný hasičský sbor se v našem městečku teprve formoval. Bylo léto a velká sucha postihla celou Evropu. Byl jsem tenkrát mladý a ctižádostivý a přál jsem si zasahovat u velkého požáru. Prostě jsem chtěl být hrdina. Jednou, myslím, že to byla neděle, jsem zrovna objížděl stanoviště hlídek, když začal hořet stoh a pole kolem. Byli jsme tam s vozem během deseti minut, ale nedalo se téměř nic dělat. Plameny šlehaly vysoko a ke stohu se nedalo vůbec přiblížit. Lehl jsem si na zem a pomalu jsem se plížil blíž a blíž. Byl se mnou ještě kamarád Tonda, který lezl pomalu za mnou. Žár byl nesnesitelný a nedalo se téměř dýchat. V tom jsem ucítil, jak Tonda cuká za hadici. Otočil jsem se a uviděl Tondu s vytřeštěnýma očima, jak ukazuje vpravo do největšího žáru. Podíval jsem se tím směrem a uviděl jí také. V tom největším ohni se procházela dívka. Bylo jí sotva tak osmnáct let. Zrzavé vlasy za ní vlály a oheň jako by si jí vůbec nevšímal. V ruce nesla ošatku a rozhazovala kolem sebe něco jako písek nebo zrní. Všude kam dopadlo to, co rozhazovala z ošatky, vznikl nový plamen. Podívala se na nás a její pohled byl hrozivý a výsměšný zároveň. V tom vzplálo i moje oblečení. Pak jsem jen ucítil prudkou bolest a upadl do bezvědomí. Probral jsem se, až po mnoha hodinách v nemocnici. Dozvěděl jsem se, že Tonda se pomátl a v horečkách vypráví o nějaké dívce, která chodila v ohni. Pro jistotu jsem mlčel. Za tři dny kamarád zemřel. Tajemství zůstalo jen mě. Přísahám, že je to pravda, žádný ohnivý kohout, ženská je to a jaká“. Pak si rozepnul košili a pod ní se objevila hruď plná jizev, jako vzpomínka na tuto mimořádnou událost.

        Venda se na chvilku odmlčel a zadíval do dálky. Z nádraží právě přijížděl flamendrák, jak jsme říkali poslednímu vlaku v půl jedné. Myslel jsem na to, jestli je to pravda, nebo to byla jen halucinace z nedostatku kyslíku, což mi připadalo jako možné vysvětlení, ale pro jistotu jsem mlčel. Také tak trochu z úcty ke staršímu člověku.

        Život šel dál a najednou mi bylo čtyřicet pryč a já již dávno nestál o to být hrdinou a těšil jsem se z každého dne bez výjezdu. Ale osud měl se mnou jiné plány.

           Byl první den prázdnin a můj kamarád z druhé směny mne požádal, jestli bych za něj nemohl vzít v sobotu noční, že odváží děti k babičce a chtěl by tam s nimi být až do neděle. Měl jsem volno, děti velké a tak jsem souhlasil, že si směnu vyměním. Ale už od středy jsem měl nepříjemný pocit, že se něco stane a den ode dne byl ten pocit silnější.

          Konečně tu byla sobota a já jsem se chystal do práce. Manželce jsem sice nic neřekl, ale byl jsem tak nervózní, že si toho všimla. Přišla ke mně, položila mi ruku kolem ramen a jen tak, jako mimochodem mi řekla, že si myslí, že jsem toho už dávno měl nechat, že zdraví mám jen jedno a že si musím přiznat, že již nejsem tak ve formě jako před lety. Nechtěl jsem zrovna teď o tom mluvit a tak jsem jen kývl hlavou. A pak jsem ji objal a políbil jako už dlouho ne.

         Celou noc se nic nedělo, telefony mlčely a v místnosti dispečinku bylo slyšet jen tikání hodin a mé kroky. Podíval jsem se na hodiny, jako tuto noc již po sté, byly právě tři hodiny třicet tři minut, když se rozdrnčely telefony a dispečer stiskl tlačítko sirény.

         Trvalo nekonečných patnáct minut, než se naše auto propletlo městem a na obzoru se objevila záře a plameny zlověstně šlehající do výšky. Nemůže být nic horšího, napadlo mne, než sklad chemikálií a barev. U dvoupatrové budovy stálo již pět sborů a marně se snažily dostat se ke skladu. Teplota byla tak vysoká, že jsme se nemohli přiblížit na dosah proudnic. V ten moment člověk nevnímá čas a ani jsem si nevšiml, že se začíná rozednívat. Po několika hodinách se nám podařilo přiblížit ke skladu z druhé strany a vypáčit dveře do chodby, odkud by měl být přístup do skladu. Tomáš vypáčil plechové dveře a pomalu je otevřel. Vešel do časti, kde dosud nehořelo. Jen dým byl černý a tak jsem si nasadil masku. Vstoupil jsem za ním jako druhý, když se to stalo. Z kouta haly vyrazila obrovitá koule syčících a zmítajících se ohnivých hadů a porazila mne na zem. Všude kolem mne hořelo. Pokoušel jsem se zvednout, ale nemohl jsem pohnout nohama. Otočil jsem hlavu a uviděl Tomáše. Ležel asi tři metry přede mnou a nehýbal se. V tom jsem ji uviděl. Zrzavé vlasy do půl zad, pomalu obcházela kolem, v zelených očích zloba a nenávist. S každým pohybem jejího těla, přibývalo plamenů kolem.

          Probudila mne bolest. Jen jako zdálky jsem slyšel nějaké hlasy. Pomalu jsem otevřel oči a začal vnímat, že jsem na nemocničním pokoji. Kolem lůžka stálo několik doktorů a sester. Jeden z nich mne vzal za ruku, Už jsme si mysleli, že se vám ani nechce zpátky. Nechápavě jsem se na něj podíval.  No stále jste v horečkách mluvil o nějaké zrzce se zelenýma očima, řekl na vysvětlenou. Raději jsem se zeptal, jak to se mnou vypadá, abych odvedl pozornost. Doktor mi vysvětlil, že mne zachránila helma a že trám, který spadl, mi jen přerazil nohu a že jsem se trochu přiotrávil kouřem ale, pokud půjde vše podle plánu, tak budu za dva měsíce zase běhat.

          Dnes po mnoha letech, je to již jen nemilá vzpomínka. Ale na ty zrzavé vlasy a zelené uhrančivé oči, do nejdelší smrti nezapomenu.