Tento text patří k fotu s názvem "Před zánikem". Je to již padesát dní, co každé ráno pozoruji oblohu. Planeta nad obzorem je stále větší a větší. Nejprve říkali, že nám žádné nebezpečí nehrozí, ale v posledních týdnech, jen spekulují, kam dopadne. Jako by to nebylo jedno. Všichni vědí, že přežije sotva jedno procento lidí a kdo ví, zda je to vůbec pravda. Nejprve mne ta zpráva vyděsila, ale pak přišel pocit bezmocnosti a vztek. Dnes jsem se již se vším smířil. Marie několik dní plakala, ale nakonec mne objala a políbila. „Stejně jsme měli ale hezký život, viď,“ řekla a čekala na mou odpověď. Sice nebyly všechny dny až tak růžové, ale stěžovat si nemohu a snad už ani nechci. Přikývl jsem hlavou a podíval se jí do očí. Uviděl jsem v nich něco zvláštního. Něco jako žádost o smíření a udobření. „Máš pravdu Marie, že náš život byl hezký. I po těch letech tě stále miluji, i když ti to již neříkám, tak jako dříve.“ To bylo přesně ono, co chtěla slyšet. Znovu mne políbila a v očích se jí zaleskly slzy.
Dnes ráno byla obloha temnější než jindy. Všiml jsem si, že je úplné ticho. Ptáci utichli a příroda byla pojednou nějaká jiná. I náš Ben se krčil v boudě a nechtěl jít ven. Pozoroval jsem oblohu, když i Marie si všimla, že není něco v pořádku. Tak už vypnuli elektrárny, dodala a vzala mne za ruku. Stáli jsme před domem a dívali se na vzdálený obzor. Najednou se nad obzorem objevil podivný temně rudý mrak, který se neustále zvětšoval a blížil k nám. „Tak už je to tady,“ řekla Marie a začala plakat. Zesílil vítr a žhavý mrak zakryl celý obzor……….
|