Studený vítr mi žene barevné listí do tváře. Slzy v očích mi brání rozpoznat postavu na konci cesty. Stromy kolem cesty se sklání a větve v korunách se proplétají, čímž zakrývají výhled na nebe. Stezka lesem mi připomíná tunel se světlem na konci. Postupně se stromy rozplétají, objeví se nebe a vítr ustává. Les se změní na pláň a cesta k obzoru se jakoby zvedá do výše a světlo na konci velmi příjemně hřeje a přitahuje mne. Nejdu po této cestě ale sám. Pojednou se na mne někdo otočí a dává mi najevo, že dál nesmím. Je to zvláštní pocit, být tak blízko. I po návratu, ve mně zůstává neuvěřitelný pocit klidu a smíření.
Procházím sklepením nějaké starodávné stavby. Je tma, zima a vlhko. Kameny na zemi i stěny jsou pokryté mechem. Pojednou se dostávám na schodiště a stoupám vzhůru za slabým světlem. Čím víc se blížím ke světlu, tím menší je mi zima. Vcházím do chrámu s vysokou kupolí. Na zdech jsou kamenné hlavy býků a dalších zvířat. Uprostřed pod kupolí stojí na podstavci světlovlasá žena. Na sobě má dlouhý bílý šat převázaný v pase stuhou a na hlavě má myrtový věneček. Dlouhé vlnité vlasy ji sahají až do půlky zad. Pojednou zvedne ruce dlaněmi vzhůru a z dlaní jí začne stoupat až do vrcholku kupole mihotavé namodralé světlo. Kolem stojící padnou na kolena a patrně se modlí. Pokleknu tedy také a v tom mne někdo vezme za rameno a řekne: „Ty nemusíš.“
Procházím po cestě temným údolím. V dálce na obzoru je vidět světlo. Cesta se rozšiřuje a světlo je jasnější. Kolem mne je mnoho postav s hlavou ukrytou pod bílou kápí. Vede nás velice zvláštní postava ve fraku, hraje na podivnou flétnu, která jakoby jí vycházela přímo z hlavy. Všiml jsem si, že některé postavy jakoby neměly nohy a jen pluly po cestě. Když jsme přišli do míst, kde se cesta zvedá nad obzor, ke mně přistoupí tajemná postava v kápi. Není vidět žádný obličej, jen veliké oči. Řekne mi, že kdo neslyší tu flétnu, nesmí jít dál.
Procházím starobylým městem se zahradami. Sloupy a branky jsou porostlé růžemi. Uprostřed zahrady stojí mnich s velkou knihou. Ta kniha má dřevěné vyřezávané desky s pečetí. Mnich rozlomí pečeť a otevře knihu. Druhý mnich otočí přesýpací hodiny a začne číst. Nerozumím řeči, kterou mnich hovoří, ale začnou se dít divné věci. Růže uvadnou a spadnou na zem, celá zahrada je suchá a promění se v prach, začnou se rozpadat i sloupy a brány. Vypadávají z nich kameny a zdivo se hroutí. Zmizí voda z potůčků a fontán a z celého města zbudou jen ruiny bez života. Jeden z mnichů ke mně přistoupí a pověsí mi na krk stuhu s pečetí. Myslím si, že mám pečeť rozlomit, ale mnich mi říká, že ještě nenastal ten správný čas.
Šel jsem po dost široké cestě mezi obilnými lány. Bylo modré nebe a někde vysoko nad hlavou cvrlikal skřivan. V místě, kde cesta přišla na kraj lesa, byla Boží muka se soškou Madony. Zastavil jsem a prohlížel docela hezky provedenou sošku. Pojednou nastalo úplné ticho. Po cestě přicházel podivný průvod. Skupina zahalených postav, patrně mnichů v šedivých kápích. Před skupinou mnichů šla postava celá v černém. Docela nepříjemně působil už fakt, že celá skupina se pohybovala úplně bezhlučně. Nebyl slyšet jediný zvuk. Prošli kolem mne k Božím mukům, jako bych tu vůbec nebyl. Tam se zastavili a poklekli. Pojednou nebe potemnělo a objevila se záře a paprsek zlatavého světla. Mniši položili na paprsek nějaký pohár. Ten se začal vznášet po paprsku a zmizel v mracích. Pak se začal zvedat vítr a nebe zčernalo. Mniši se rozplynuli a zůstal jsem tam sám. Vítr byl silnější a silnější. Začala největší bouře, jakou jsem kdy viděl. Blesk za bleskem a hrom za hromem. Nebe bylo černé a divoké. Vítr začal vytrhávat stromy a netrvalo dlouho a z velkého lesa byla hořící paseka. Zmizelo i pole s obilím a všude kolem mne zbylo jen oraniště a hořící kmeny stromů. Vzduch byl horký a vítr mi přinášel do tváře popel a saze. Snažil jsem se najít nějakou cestu nebo orientační bod, ale krajina kolem byla všude stejná. Spáleniště, popel a prach. |