Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 25.11.
Kateřina
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<Zpátky Kniha. z kolekce Povídky
Autor: lada34 (Stálý) - publikováno 25.5.2014 (13:01:20)
Pokračování>

       Narodila jsem se před mnoha lety v malé vesničce v Plzeňském kraji. Nebyla to vlastně ani vesnice, ale malá osada s asi dvacítkou obyvatel. Nebyl tu obchod ani hospoda. Dvakrát v týdnu se tu zastavila pojízdná prodejna a jednou za čtrnáct dní pojízdná knihovna. Celá osada byla vlastně jen pár domků kolem prašné cesty, s malým rybníčkem, vrbou a zvoničkou na návsi.  Na jedné straně hluboké lesy a na druhé lány polí a velký chovný rybník. Do školy jsme jezdili asi osm kilometrů do města. A v zimě, když napadlo hodně sněhu, jsme se do školy nedostali třeba i několik dní. Také proto se tu říkalo „Na Větráku“. Bylo to místo, kde vítr v zimě dokázal navát i několikametrové závěje.

      A zde, v tomto prostředí jsem vyrůstala. Milovala jsem knihy a přírodu a vlastně je miluji dodnes. Musela jsem doma hodně pomáhat. Tatínek byl lesník a ráno před svítáním odešel z domu, vrátil se v poledne na oběd a pak zase až, když slunce zašlo. Když jsem byla větší, tatínek mne bral s sebou do lesa ke krmelcům a po celém okolí. Dalo by se říci, že jsem tu znala každý kámen. Někdy jsme spolu seděli na posedu a dalekohledem pozorovali vysokou. Maminka chodila krmit do státního statku. No a já jsem musela doma uklízet, dojít na nákup a postarat se o králíky a slepice. I tak jsem si na knížku vždy našla chvilku času. A vlastně příběh, který chci vyprávět, je o knížce.

       Jako holka jsem byla knihami tak posedlá, že jsem četla vše, co mi v knihovně přišlo pod ruku. Dokonce i romány pro ženy od spisovatelky Vlasty Javořické. Prstýnek, Bez lásky, Námluvy a mnoho dalších. Vynechávala jsem jen knihy o zbraních a o válkách. Jinak jsem přečetla opravdu kdeco. Když jsem začala chodit na střední školu, začala jsem si knihy vybírat. Zjistila jsem totiž, že když vezmu knihu do ruky a trochu se soustředím, začne mne hřát, nebo začne nepříjemně studit. Pokud hřeje, vždy se mi kniha líbila, pokud studí, měla jsem z ní vždy nepříjemné pocity. Snažila jsem se tenkrát o tom s někým mluvit, ale rodiče se na mne dívali a moc nechápali, o čem mluvím. Jen u babičky jsem nalezla pochopení. „Já vím,“řekla a pokývala hlavou. Spolu jsme pak procházely její knihovnu a braly do ruky knihu za knihou. Vybrané, které se mi moc líbily, mi pak babička půjčila domů.

   Bohužel, ten rok co jsem maturovala, na začátku prázdnin, moje babička náhle zemřela.  V neděli po pohřbu jsme jeli s rodiči vyklízet její byt. Bylo mi moc líto knížek a tak mi maminka dovolila, že si některé mohu vzít domů. Nakonec jich bylo asi dvacet. Když už jsme chtěli jít domů a házeli jsme věci na vůz, vypadla odněkud starodávná kniha v dřevěných vyřezávaných deskách, s koženým páskem a mosaznou sponou. Pro mne to byl úžasný poklad. Doma jsem pak narovnala knihy do police s tím, že se do nich zítra podívám.

   Druhý den po obědě, když mi skončily povinnosti, jsem vzala do tašky dvě nebo tři knihy a vyrazila do lesa na mýtinu, kde stál posed. Sem jsem chodila, když jsem chtěla mít klid na čtení. Vyšplhala jsem po žebříku a uvelebila se na lavici.  Vytáhla jsem knihu v dřevěných deskách a snažila jsem se povolit sponu, která bránila otevření knihy. Spona držela a přes všechnu moji snahu, se mi jí nepodařilo otevřít. Myslela jsem si, že se o to pokusím doma a otevřela jsem druhou knihu. Ta byla o chudé a slepé dívce, která hrála na klavír u nějakého bohatého pána, a ten se do ní zamiloval. Přečetla jsem jen první kapitolu a něco mne nutilo vrátit se ke knížce, co nešla otevřít. Když jsem pro ni sáhla do tašky, zavadila jsem prsty o něco kovového. Byl to malý nůž na houby, kterému se říkalo „Rybička“. Zasunula jsem nůž pod sponu a zapáčila, až spona odskočila. Byla jsem netrpělivá a napnutá, co v tajemné knížce bude. Bohužel to bylo pro mne zklamání. Byla napsána staročeštinou a některé řádky asi latinou, protože jsem textu vůbec nerozuměla. Prohlížela jsem si zvláštní malované obrázky a ornamenty. Na jedné stránce byla namalovaná sova, jeskyně, nějaký muž s holí v ruce a nesrozumitelný text. Koktavě jsem začala předčítat text z obrázku a vůbec jsem si neuvědomila, že nebe zčernalo a že bude asi bouřka. Chvilku jsem četla dál, když začala bouře, jakou jsem nikdy neviděla. Prudký déšť protékal do posedu, a i když měl stříšku, tak jsem byla v mžiku mokrá. Slezla jsem z posedu a chtěla jít domů. Docela mne vyděsilo, když jsem zjistila, že nevím kudy. Tenhle les jsem vůbec nepoznávala. Ušla jsem pár kroků podle mýtiny a cesta nikam nevedla. Tak jsem se vrátila na druhou stranu, ale ani zde nebylo kudy jít. Nechtěla jsem se ztratit a tak jsem se rozhodla, že počkám u posedu, až bouře skončí. Temné nebe prosvětlovaly blesky a obloha chvílemi svítila celá. V tom blesk uhodil tak blízko a byl tak ohlušující, že jsem se bála. A pak se to stalo. Blesk udeřil do posedu, přerazil jednu z klád, a celá konstrukce spadla na zem. Jedno z prken mne udeřilo do hlavy a já ztratila vědomí.

     Bylo již pozdní odpoledne, kdy mne doma začali shánět. Když jsem nepřišla ani na večeři, začali mne rodiče hledat. Za pomoci sousedů prohledávali les i pole a rybník.  Otec si pak vzpomněl na starý posed na mýtině. Našli mne stále ještě v bezvědomí pod posedem. Když mne vzal otec do náruče, tak jsem se probrala. Nikdo o bouřce ani neslyšel a všude bylo sucho, jen já byla mokrá od hlavy až k patě. Rodiče se mě vyptávali, kde jsem se tak zmáčela, ale když jsem jim vyprávěla o bouřce, tak mi nevěřili. Až doma jsem si vzpomněla na knížky. Maminka mi podala tašku. Knihy byly sice suché, ale ta v dřevěných deskách tam nebyla. Druhý den jsem jí šla k posedu hledat. Hledala jsem v posedu i v trávě kolem, ale bohužel nikde nebyla. Zvěst o mém příběhu se rychle šířila po vesnici. Asi za tři dny jsem potkala paní Horáčkovou. „Tak jsem slyšela, že jsi promokla při bouřce v lese a že jsi měla úraz.“Potvrdila jsem, že je to pravda. „Ale tady nikde bouřka nebyla, to bych přeci věděla.“A tak jsem jí celý příběh vyprávěla. I o té knížce od babičky. „ Měla by ses té knížky zbavit, to nebude nic dobrého,“usoudila a tak jsem jí řekla, že se ztratila a že jí již nemám. Pamatuji si dodnes větu, kterou řekla. „ Ta knížka zůstala tam, kde pršelo, už jí nikdo nenajde. To je moc dobře,“zamumlala pro sebe, otočila se a odešla. Nechápala jsem co tím myslí. Kde je to, „tam co pršelo“?

       Až po mnoha letech jsem se dozvěděla, že existují paralelní světy a že je možné že tohle pani Horáčková myslela. Možná tomu říkala jinak, ale asi věděla, že to existuje. Někteří tvrdili, že se mi o bouřce jen zdálo, když spadl posed a udeřil mne do hlavy. Ale nedokázali vysvětlit, jak bych pak mohla být mokrá. Kdo ví, co se vlastně tenkrát stalo. Je to už skoro padesát let. Já jen vím, že dodnes cítím, zda je knížka dobrá nebo ne. Knihy ke mně prostě promlouvají a stačí na nich podržet ruku.

       Před několika lety jsem se setkala s paní profesorkou Jánskou ze státní knihovny v Klementinu, kde jsem byla na přednášce o církevních knihách. Dozvěděla jsem se, že některé knihy dosud nejsou úplně probádané a že existují knihy, které se například smějí otevírat jen v určitý den, nebo hodinu. Prostě že náš svět je trochu složitější, než se ve škole naučíme. Jsou tu uloženy knihy, které se z bezpečnostních důvodů ani půjčovat nesmí. Jsou zavřené v trezoru a přístup k nim má jen několik málo vyvolených. Jedna z nejdražších knih v ČR se jmenuje Vyšehradský kodex. Vyprávěla jsem pak paní Jánské svůj příběh. Trochu se usmála a položila mi ruku na rameno. „Děvenko, takových případů jsem zaznamenala desítky. Buď ráda, že to dopadlo dobře.“ Paní profesorce bylo tehdy asi sedmdesát a mě necelých čtyřicet, proto mi říkala děvenko. Mluvili jsme pak spolu o knihách asi hodinu. Prostě zážitek, na který do smrti nezapomenu.

 

Kristina Volfová Plzeň.



Poznámky k tomuto příspěvku
čtenář Martina - 25.5.2014 > Moc dobře napsané. Přečetla jsem to se zájmem.
<reagovat 
vilma999 (Občasný) - 25.5.2014 > Mě se to líbí. Dobře se mi to četlo.
Doporučil 
<reagovat 
 lada34 (Stálý) - 26.5.2014 > vilma999> Děkuji moc.
<reagovat 
PetrSuk-Zbraslavský (Občasný) - 25.5.2014 >
Doporučil 
<reagovat 
 lada34 (Stálý) - 26.5.2014 > PetrSuk-Zbraslavský> Děkuji za zastavení.
<reagovat 
jarra (Občasný) - 25.5.2014 >

I v televizi dávali vědecké dokumenty o tom, že v prostoru a čase neprobíhá jen jeden děj, ale více dějů současně. I fyzikové už přece tvrdí, že minulost, současnost a budoucnost probíhají společně.


Body: 5
<reagovat 
 lada34 (Stálý) - 26.5.2014 > jarra> Děkuji moc za zastavení. Něco jsem o tom také slyšel, ale není mi to moc jasné. Vžitá představa o čase je přímka, kde na jedné straně je minulost a na druhé budoucnost a právě teď je někde uprostřed. Patrně to bude vše jinak. Díky.
<reagovat 
Marten (Občasný) - 26.5.2014 >
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
Marten (Občasný) - 26.5.2014 >
<reagovat 
Marten (Občasný) - 26.5.2014 >
<reagovat 
František Vyrut (Stálý) - 26.5.2014 > tady se mi líbí vše, od popisu vesnice, přírody, knih, i pohled na knihy podle "omaku", příběh s knihou, po závěrečný odstavec, prostě paráda
Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 lada34 (Stálý) - 26.5.2014 > František Vyrut> Děkuji moc. Já jsem to původně ani nechtěl zveřejnit. Já o tomhle fenoménu moc nevím a nikde se nedá sehnat informace, jak to vlastně je Díky moc.
<reagovat 
Marten (Občasný) - 26.5.2014 > Dobré jako vždy. Příběh hodně zajímavý.
<reagovat 
 lada34 (Stálý) - 26.5.2014 > Marten> 

Díky moc za zastavení.

 


<reagovat 
čtenář Vlasta - 26.5.2014 > Plně souhlasím s Františkem. Moc se mi to líbí.
<reagovat 
Světlonoška (Občasný) - 26.5.2014 > Strhující povídka, úplně mě dostala!
František to (i za mě) popsal podrobněji a ještě i trošku jinak ;-)

Body: 5
Doporučil 
<reagovat 
 lada34 (Stálý) - 26.5.2014 > Světlonoška> Děkuji moc za zastavení. Hezký večer.
<reagovat 
čtenář Milena - 28.5.2014 > Na doporučení kamarádky jsem si přečetla některé tvé povídky. Já na tyhle věci moc nevěřím, ale napsané je to moc hezky. Souhlasím se Světlonoškou. Strhující příběh. Moc takových jsem tu nenašla.
<reagovat 
Mima (Občasný) - 28.5.2014 >
Body: 5
<reagovat 
 lada34 (Stálý) - 29.5.2014 > Mima> Děkuji za zastavení.
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + pět ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
 
 
Zpátky   
0 0 0 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 34 35 36 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 74 75 76 77 78 79 80 81 82 83 84 85 86 87 89 90 91 (92) 94 95 96 98 100 101 102 104 105 106
107 109
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter