|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
"Hymnus života
Vědec, filozof, teolog Teilhard de Chardin. (1881 - 1955) znepokojoval svými nedogmatickými názory jezuitský institut v Paříži, ačkoliv byl oddán myšlence zduchovnění křesťanství. Po vypovězení z řad katolických teologů, vycestoval roku 1926 do Číny a do Afriky, kde prováděl bádání v oblasti paleontologie a antro-pologie. Dospěl k důkazu, že člověk v rámci evoluce se nezrodil z opice, ale je čeledí svého druhu lidskou, vybavenou vědomím reflexním a tvůrčím.
„Domníváme se, že stvoření člověka je dokončené,“ říká T. de Chardin, „biologicky ano, leč v úrovni psychospirituální pokračuje...“ Ve svém díle Vesmír a člověk pojednává o nezbytném zniternění člověka, kdy může zažívat hymnus Univerza. Takové inspirace se stávají výzvou současnému lidstvu a jsou schopny se vypořádat s faustovským syndromem viny.
Další významný spis T. de Chardina „Fenomén člověka na planetě Zemi a ve vesmíru“ zdůrazňuje změnu nižšího živočišného vědomí ve vědomí vyššího Já - očistou, sebekázní, pořádkem - ovládáním nižší přirozenosti. Vědomí dle Chardina je energetické pole různých vibrací a frekvencí - od nejnižších vitálních, pudových - (temný astrál) až po jasné a zářivé energie ducha - (světelný astrál) přecházející do božího étheru nebeského. Autor zdůrazňuje, že narůstání exploze ducha ve vesmíru je neodvratné. „Duchovní expanze je to, co nám chybí a co stojí přímo před námi, jen kdybychom trochu zvedli zrak...“
Současně upozorňuje na negativní působení temných energetických silových polí (nižšího astrálu) - neviditelně vyvíjející negativní, depresivní vliv na člověka a skupiny lidí, zejména pokud se jedná o astrální síly válečně démonické.
T. de Chardin nepodcenil zlo blokující vývojovou tendenci k vyšším formám. Vnímá ho v souladu s textem Geneze jako odvrácení se, dokonce vzpouru proti zákonitosti Univerza. Vnímá, že člověk je odedávna zatížen původním hříchem. Zlo chápe jako „býti méně“ (être moin) destrukcí a ničením stvořitelského díla. V sou-ladu s biblickou tradicí spatřuje jako garanci duchovní evoluce kolektivní od-povědnost za rozvoj dobra na planetě Zemi čelením zlu. Veškerá netečnost či lhostejnost vůči zlu je proviněním před stvořením. Zdůrazňuje, že zlo by mělo vyvolat dostatek tvůrčí energie, aby narazilo na kolektivní odpor. Toto je přínosem Chardinova křesťanského humanismu a harmonie mezi jedinci, kolektivem a ves-mírem: „prolnutí člověka a světa paprsky stvořitelského Ducha.“ Je třeba navykat naše vědomí na morální a duchovní blízkost s Universem. Vědomí zastíněné hmotou (temnotou) musí projít genezí ducha (noogeneze) - spojením duchovního vědomí s duchem kosmu.
Božská energie aktivuje život na vyšší úroveň tvůrčího rozvoje. Podle T. de Chardina energie ducha Božího je síla centralizovaná a přítažlivá. „Vykupitelská síla ducha Kristova, je dle autora motorem a cílem evoluce.“ Opravdový křesťan miluje Stvořitele i stvořený život, a proto prahne učinit tento život krásným, harmonickým a čistým. Křesťan je si vědom, že cesta světla předpokládá vnitřní očistu, zbavování se sebestřednosti. Askezi, odpírání si tělesných (a dokonce i příjemných duchovních) zážitků vnímá jako darování se do služeb Božích.
Budoucnost spatřuje T. de Chardin v planetárním humanismu souznějícím s neustále se vyvíjejícím vesmírem, humanismu prolnutého solidárností a přitažlivostí lásky vycházející z bodu Omega - Boha, Krista. Noosféra, která se před námi otevírá je kosmickou silou na prahu třetího milénia - „mozek mozků utkaný ze všech možných inteligencí, multikultur propojených s řádem vesmírným...“ „Zplaneta-rizování lidskosti vyžaduje toleranci a svornost obyvatel země, k níž napomáhají nejen vědy exaktní, ale především humanitní - duševěda a vědy duchovní, přičemž dosažení centra Boží přítomnosti a milosti vyžaduje především lásku, která je příčinou všech svazků duchovních...“ Je si vědom, že vize zdokonalování lidstva je současně ohrožena dosud nepřekonaným zlem. Proto je zapotřebí nasazení naší dobré vůle ve prospěch morálního světla, které by pohlcovalo zlo nepořádku, anarchie, chaosu, korupce a destrukce - neboť pěstováním zla, nevšímavosti a lhostej-nosti k němu se vyčleňujeme z božské přitažlivosti a tím sami sebe hubíme. Především musíme držet v šachu draka pokušení a svodu ke zlému, který dříme v nejnižších temných vrstvách našeho podvědomí. Stane se utrpení, bolest, ztráta, beznaděj, zoufalství z odcizení lidských vztahů - stimulem nastoupení cesty k Bohu po spirále světla?
T. de Chardin obviňuje nelítostný, zhoubný, podnikatelský a mocenský krajní subjektivismus (solipsismus) prostupující zejména Evropu od 19. století až k rozkladné dnešní době.
T. de Chardin neunikl kritice filozofů a teologů jako průkopník pojmu dynamic-kého tvořivého vesmíru. Jeho inklinace k zbožštění všeho stvořeného, nalézání božského prostředí (milieu divine) ve všem - kritizuje francouzský filozof C. Tresmon-tant, který vnímá průnik boží informace do světa stvoření, kdy Bůh je ve všem, ale všechno není Bůh, pokud se nenecháme jím oslovit a vést. T. de Chardin se ohrazu-je, že není panteista, že víra se i dnes projevuje modlitbou a skutky spravedlnosti, čímž živý Pán je v Duchu stále s námi, na spirále směřující k bodu Omega (prapříčině stvoření), jehož síla je nevratná.
Katoličtí vědci: C. Cuenot, G. Duhamel, P. Chauchard posunuli spor o Teilharda de Chardina do atmosféry entusiastů - tzv. filozofie Bytí - zejména po jeho rehabilitaci Vatikánem. Vzniklé podněty k dialogu náboženství, filozofie věd exaktních a zejména duchovních - stvrzují evoluční proces v pořadí kosmogeneze - vznik vesmíru, biogeneze - stvoření života, antropogeneze - stvoření člověka, noogeneze - duchovní zrození v Kristu. Jmenovaní vědci se shodli v tom, že biblický scénář neodporuje vědeckému pohledu na stvoření života utvářeným involucí (spirálou shora dolů) a návratem - evolucí planety (zespodu nahoru) - k bodu Omega - prapodstatě Bytí, v němž člověk nalezne nejen své lidské, ale i božské poslání ve smyslu stvoření k obrazu Božímu jako partner Boží na Zemi.
Teilhard de Chardin zemřel v roce 1955 v USA ne zcela pochopený za života jako partner mnohostranného a plodného dialogu vědeckého, filozofického a teologického. Ustavený výbor v čele s J. Huxlayem, A. J. Toynbeem, A. Malrauxem vydal po jeho smrti veškeré jeho spisy, z nichž jmenujme nejvýznamnější: Hymnus univerza, Chuť žít, Vesmír a člověk - díla přeložená z francouzštiny do mnoha světových jazyků.
prof. Miluše Šubartová
(( ... -autorka dává své texty -včetně tohoto -většinou "volně k dispozici", nepřeje si však, aby případné citáty či úryvky byly nevhodně "vytrhovány" z kontextu -jsem tedy autorkou pověřen posoudit možnost-"vhodnost" použití pouze takového úryvku, apod.; -kontakt na autorku v připadě zájmu zprostředkuji";. -Roman "Zeanddrich" E. ))
|
|
|
