|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
"NÁLADA MISTROVSKÁ
Kromě mistrů všech počestných řemesel, znamená doktor vlastně mistr. Doktor teologie rozumí dějinám a učení církve a některým jiným věcem svého oboru, doktor filozofie má rozuměti dějinám a způsobům lidského myšlení vůbec, doktor medicíny lékařské vědě a právník zákonům a vývoji práva - žádný z nich nemusí však rozuměti sám sobě a býti mistrem v ovládání všech složek, z nichž se skládá jeho životní štěstí nebo neštěstí.
Pozoruji-li přírodu, ať z kterékoli strany, vždy v ní vidím ruku Mistrovu. Hvězdnaté nebe není nahodilým shlukem hvězd, ale je dokonalou říší docela určitého počtu hvězd, z nichž každá je jiná, ale podléhá týmž zákonům, jako všechny její družky.
Pozorujete-li svět a život, vidíte věci, na které nemáte vlivu. Nemůžete změnit směr, kterým letí naše sluneční soustava k souhvězdí Herkulesa. Nemůžete změnit teplotu slunce, ani zamezit nějaké zemětřesení.
Je-li mnoho věcí, které my měniti nedovedeme, je také mnoho jiných věcí, které jsou úplně v naší moci a jichž se zmocnit a mistrně je ovládat, je naší lidskou povinností.
Byly doby, kdy člověk jen s velikou námahou dovedl rozdělat oheň a kdo to prvý dovedl, byl velikým mistrem ohně.
Kdysi viděl člověk jedinou cestu k ovládnutí dálek v rychlém běžení, proto byl nejvytrvalejší chodec největším mistrem v ovládání vzdálenosti.
Duševní vývoj následoval hodně později. Člověk dlouho nerozuměl bolesti a považoval ji za trest boží, a podle toho jak člověk dovedl ovládnouti bolest a nemoc, mohli bychom měřiti jeho mistrovství v tomto oboru.
Největší mistrovství v přítomné době viděl bych v tom, jak člověk dovede kontrolovat dojmy a sugesce, které na něj zvenčí působí a tvoří jeho náladu.
Porovnal bych to k plování. Neumí-li člověk plovat, a dostane se do vody, je voda jeho pánem. Pokouší se plovat a nabere si vody do úst, voda ho ovládá, místo aby on ovládal vodu. Jinak je s mistrem. Plove na vodě, pod vodou, naznak, po straně, vydrží na vodě třeba celý den a stále je pánem vody.
Nálady, jimiž se projevuje pospolitý život lidí, mohli bychom porovnat k vodě. Lidé jsou většinou otroci vln a změn a dojmů a hlubin a bažin těchto nálad. Rozčilují se, trápí se, otravují se, nadávají, proklínají, protože jejich myšlenkový, citový a volní život je celý závislý na dojmech okolí. A jaké je jejich okolí, taková je jejich nálada. Jedí, co se jim předloží, a když z toho dostanou bolení, nadávají na jídlo a ne na sebe, že to jedli.
Nebo máme příklad na radiu. Někteří jsou otroci svých sluchátek. Poslouchají, co se jim nelíbí, ale nemohou odolat, aby přece dál neposlouchali. Tak jsou někteří otroky svých očí nebo uší nebo sousedů.
Štěstí nebo neštěstí souvisí s životem citovým. Čeho člověk necítí, to ho netrápí. Každá radost i bolest je velká neb malá podle toho, jak ji vyciťujeme. Tutéž radost nebo bolest možno různě vyciťovat, tutéž ztrátu různě snášet, tentýž zisk různě okoušet.
Od nepaměti lidé vynacházeli různé způsoby, jak své city a nálady probudit, rozmnožit, zvýšit, snížit, změnit a v jisté linii udržovat.
Pocit bázně, naděje radosti, ohromnosti, pocit tajemného a nezbádaného, pocit nejistoty nebo ochrany, to vše jsou city zužitkovávané v různých náboženstvích dnešních i starodávných.
Také všechny zábavy jsou založeny na stejném principu: zapomenout na trudy životní, zbavit se na chvíli strachu, cítit se šťastným a silným, kochat se prociťováním nějaké tragedie, komedie, historie, zprávy, představy života lepšího nebo horšího než je náš.
Rovněž umění a kumštýřství počítá především s náladou, s vyciťováním souladu a rytmu, bolesti a strachu, radosti a lásky, vděčnosti a naděje.
I politikové počítají především s náladami a pudy: budí strach o existenci nebo naděje na lepší časy, hněv nebo závist, radost z vítězství nad protivníkem, a není citu, který by v politice nebyl uplatňován.
U některých vychovatelů i výchova je řízena hlavně citem: jednou pro nepatrnou věc zle dítě trestají, jindy při velkém provinění je omlouvají, vždy podle nálady a okolností, které působí na jejich city.
Náš poměr k lidem vůbec bývá často určován city, které vznikly buď z nějaké chvály nebo zlé pomluvy, takže mnohý nezaviněně bývá nenáviděn a jiný nezaslouženě protěžován. Na citech bývá založeno i pití alkoholu. A to proto, že tvoří jistou náladu a mění city. Slaboch se cítí silným, smutný veselým, ponížený povýšeným. I když se člověk při tom řítí do záhuby, přece jen znovu sahá třeba k jedu, jen aby city své rozvířil nebo utišil, aby na chvíli oslabil rozum a vůli, a nemusel se dívat skutečnosti střízlivě do očí.
Všeobecně panuje domněnka, že je člověk proti citům a na nich založeným náladám bezmocný a že nemůže jinak je ovlivnit než za cenu zdravého a střízlivého úsudku a to ještě jen velmi neurčitě a jen tak, že jakmile se vrátí sám k sobě, je znovu tam, kde byl před tím, je dále tím nešťastným stvořením, které samo před sebou utíká a neví kam.
Člověk přece jen není tak bezmocným jak se zdá. O tom svědčí zkušenost s nižšími tvory, jak je možno i jejich nejsilnější pud ovládnout. A to tím víc, čím je zvíře inteligentnější.
Podobné zkušenosti máme s člověkem. Čím nižší úroveň a menší vzdělání, čím zanedbanější výchova, tím více je hříčkou svých nálad a je sto oddat se vášni až k nepříčetnosti.
Proto národové se starou kulturou jeví větší schopnost ovládati city než národové s mladší kulturou.
Je známý a příslovečný klid Angličana. Rozdíl je zvláště patrný, jedeme-li ve vlaku v Anglii a potom v Maďarsku. V Maďarsku křik, házení rukama, rozčilování se, ačkoli ti lidé při vstoupení do vlaku se vůbec neznali. V Anglii zas nápadný klid, mlčení, a jestli se dva dají do řeči, je tichá, nehlučná, při čemž je tělo mluvícího úplně klidné.
Mohli bychom z hlediska citového rozeznávati tři hlavní typy lidí, z nichž každý má ovšem mnoho odstínů. První jsou lidé, kteří téměř na všechno citově reagují. Všechno se jich dotkne. Oni pláčí s plačícími a radují se s radujícími. Oni křičí a nadávají s křičícími a nadávajícími a volají zdar a slávu s těmi, kteří podobně volají.
Oni umí každý cit náležitě vychutnat. Mají-li smutek, plně a dlouho se svému smutku oddávají a těžko se s ním loučí.
Mají-li nějakou starost, důkladně ji podchytí a se všech stran jí přinášejí myšlenkovou potravu, aby jen dlouho žila a neodcházela.
Na opačné straně jsou lidé, kteří se dívají na vše s velkým odstupem a s lhostejností. Všechno je blázinec nebo komedie. Sebe považují jen za diváky, kterým do toho, co se kolem odehrává, tak dalece nic není. Svět považují za iluzi, klam, a nic se prý na tom nedá měnit. U nich vše plave. Kdyby i dnes něco změnili - zítra to bude zase jiné - nač se tedy namáhat.
Tito lidé nikomu nepomohou a mnohým překáží a škodí. Chvástají se svojí filozofií, jaká je chytrá, zatím v tom není nic jiného, než pohodlí, netečnost, úpadek, slabost, pohrdání lidskou důstojností a božskou jiskrou v člověku.
Třetí typ, to je nová rasa, to jsou lidé, kteří si osvojili poznání a praxi, jak jsou pěstovány v Svobodném bratrství.
Nejsme pro bezcitnost, ani pro lhostejnost diváka, který na svět hledí s despektem. Jinými slovy: my nejsme ledovými rampouchy, bez ohně nadšení a bez citu.
Jsme na straně citů asi tak jako jsme na straně ohně. Nestojíme o neovládaný oheň. Nechceme býti ohněm překvapováni. Nechceme, aby nám pojednou začalo hořet nad hlavou. Jsme pro oheň ovládaný, podřízený našim potřebám, jsme pro oheň, který nám slouží a náš život zpříjemňuje.
Kdys člověk neznal ohně jinak než jej zná němá tvář. Později s velkou námahou oheň rozdělával a udržoval. Potom vynašel lampy a zápalky, a přece se bál ohně, neboť bydlel pod doškovými střechami a neuměl se jinak pojistit než modlitbou a posvěcenými kočičkami za vikýřem. Jak dnes ovládá oheň! Jak bezpečně jej v kapse nosí, na drát chytá a podle libosti převádí.
Porovnám-li city lidské k blahodárnému ohni, musím s politováním konstatovat, že lidstvo v ovládání tohoto božského ohně citů a nálad nepokročilo. Průměrný člověk neví dosud nic o vědomém řízení citů, o tom, co znamená býti mistrem svých citů.
Dnes jsme nejvýš dospěli k dobám, kdy se myslívalo, že člověk se rodí pánem neb otrokem. A kdo se zrodil otrokem, že jím musí do smrti zůstat. Tak mnozí zůstávají otroky svých nálad do smrti, ač by mohli postoupit k mistrovství.
Lidé se dělí na dva tábory tím, oč usilují. Jedni jsou jako těsto: jsou tím, co z nich osud uhněte. Neusilují, aby se postavili nad všechny dojmy a zážitky a používali jich jen jako malíř svých barev, jako hrnčíř hlíny, jako stavitel stavební hmoty.
Druzí usilují o mistrovství. Řeknou si: budu nejprv duší a nejvýš duší a vše jiné bude při ní, pro ni, vedle ní, s ní, ale nikdy nad ní, kromě duše Mistrovy, která je duší mé duše.
Život místo živoření a radost ze života je na cestě mistrovské. Je to cesta od cizích mínění k samostatnému myšlení, od vnucujících se nálad k vědomému tvoření a ovládání své vyvolené nálady.
Na cestě mistrovské nemá člověk čas ani chuť, aby nějaký smutek rozebíral, vyciťoval a ofňukával: buď s ním půjde těšit někoho ještě smutnějšího, nebo uloží ten smutek na led - je-li nezbytné nutno jej uchovat - a obrátí mysl na nějakou užitečnou práci, nebo na studování nějakého velkého a vítězného života.
Někdo stojí před těžkou situací. Má na vybranou: buď si bude říkat, že na ni nestačí, sedne si do kouta a bude přemýšlet, jak by sám sobě svoji zbabělost omluvil, nebo podívá se na věc lépe a se všech stran, jestli by přece nedalo se něco dělat. A potom si řekne: dokázali to jiní, proč ne já? A kdybych i ztroskotal, aspoň jsem změřil své síly s něčím velikým, po druhé snad přece zvítězím.
Jsou otroci a ještě dlouho potrvá, než jich začne ve větším počtu ubývat. Jsou mezi nimi takoví, s kterými je škoda mařit čas a se vyčerpávat: jejich doba ještě nepřišla.
A je mnoho těch, kteří hledají cestu mistrovskou, cestu tvůrčího života a životního optimismu, na které by po nich zůstala stopa člověka, který žil pod zorným úhlem věčnosti a zanechal po sobě svět o něco lepší než byl před ním, aspoň tam, kde růže vyrostly, které on sázel.
Jsme mezi těmi, kteří si tu cestu mistrovskou vyvolili, částečně už jsme i po ní kráčeli a nelitujeme toho, aniž bychom volili jíti cestami starými.
Blahořečíme slunci, když zasvítí, aniž by se ptalo, kdo jeho slávu uzná anebo kdo jen na jeho skvrny bude naříkat. A najdou se jiní, kteří budou blahořečit chvíli, kdy jsme jiskry lepších nadějí v jejich srdcích roznítili. Vyplatí se jíti výš - a kdyby se i nevyplatilo: na výšinách je čistší vzduch a lepší rozhled.
Norbert. Fr. Čapek:
Nálada a její tvoření
II. vyd. P., "Unitaria", 1930, s. 27 - 35.
."
|
|
|
