|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
"Meditace k proměnám času
Dech léta zeslábl, ale opojení z darů hýřící přírody se nevytrácí. Vplétají se myšlenky a pocity, které jsme prožili, ať v objetí přírody, či setkáním s příjemnými lidmi, která mnohdy nejsou nahodilá. Ocitli jsme se v situaci, kdy stvořitelské dílo se stalo středem rozpravy. Touha po výšinách, plujících oblacích a subtilně se vznášejících andělech dobra nám umožňuje vhled stvrzovaný i významnými mysliteli.
Naše lidská setkání v společenstvích, by neměla opominout povzbuzení a při loučení předat duchovní náboj - úsměvem, laskavým pohledem soucítění, slovem moudrosti stavějícím stupně k vzestupu do světla, syceného nebeskými paprsky naděje a lásky.
A tak na lukách smývaných mlhami zvýrazní se v srdci reflexe nezapomenutelné, vizualizací knih sebraných před dešti, aby neplakaly slzami a v teplé dlani vydechly útěchou, s vědomím, že máme průvodce na nebesích, snášejícího se na zem do údolí duše.
Proto svět, který sahá výše než může zachytit naše oko a smysly, nám připomíná poselství zrození nového duchovního člověka - jehož představitelem či obrazem je - Ježíš Kristus, který reprezentuje přítomnost Boha ve světě.
Rozjímání pod blankytnou oblohou inspirující slova moudrých zvažujících vztah Boha a člověka, či člověka k Bohu. Zvěst o novém světě předsouvá pojem „nového duchovního Adama - symbolu počátku lidské existence prolnuté duchem světla, duchovní dimenze, která přišla do světa či lépe řečeno vstoupila - s Ježíšem Kristem. Tedy nejen člověk, ale bohočlověk - představující směrodatný obraz lidství povolaného, aby dospělo k jednotě s Bohem...
„To vše odráží zásadně vývojově nové: totiž že Bůh už není mimo náš svět, není už ten naprosto Jiný a Nepochopitelný - leč naprosto blízký, ten, kdo se nás dotýká jako totožný s námi, proměňuje nás svým duchem - ohněm...
V podnětné publikaci: Bůh a svět od autora J. Ratzingera, nynějšího papeže Benedikta XVI., vyčteme živé poselství o Ježíši Kristu pro současný svět, přinášejícího pokoj bojového rázu tím, že „nás vytrhuje z pohodlnosti, ale vede do boje pravdy, která je hodna utrpení i oběti, neboť nelze přijmout lež - jako temnotu. Proto první povinnost občana a křesťana není klid licoměrný, ale věrnost tomu, co velikého ve smyslu morálně duchovním nám Kristus daroval, co se může stát utrpením, bojem se zlem až k martýriu - a takto zaručuje pravý vnitřní pokoj...“ (str. 152) Radostné poselství o břemeni, které neneseme sami, že Kristus zvláště těžká břemena nese s námi, s vědomím, že jsem neseni nejvyšší dobrotou a nejvyšším bezpečím.
A když se přenese rozhovor s matkou - přírodou do interiéru nadcházejícího podzimu v sytých proměnách barev, cítíme, jak nás tato proměna přitahuje obměnou podoby božího doteku, že ve všech proměnách planetárního času nalézáme prazáklad bytí, který nás přesahuje mocností ducha tvořivě ho odráží, zrcadlí do rozmanitých projevů forem stromu života - stromu poznání dobrého. A stromy jako strážci planety vzhlíží vzpřímenými kmeny vzhůru k nebi a čekají až jim závan hvězdného astrálu setřese listí rozložené k meditaci.
Kruh myšlenek se v podstatě obrátí či vrátí obohacen o nový závit spirály, jak spolupůsobit a nést plody příštích duchovních žní. Nadcházející podzim nás učí poznávat, co je na něm podstatné - tj. co jsme nevyrobili sami, leč co přijímáme v rámci stvořeného.
Pesimismus či melancholii odsouváme entuziasmem víry, která se nově rodí do všech období planety Země v souladu s Božím řádem.
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
"Má mise utrpěla pád...
Dnes "prohrál" jsem svůj slib...
Se schodů šlapalo dítě
já na stupních hledal vodopád...
Světlo dítěte a smích - má zachmuřená tvář
zrcadlo temné k odpuzení...
Pak otevřela mi jedna paní, když dohrčel zvonek...
následná litá slova, že hledám doktora,
když "všechny" možnosti léčby vyčerpány -
Bůh ke mně promluvil při otevírání dveří: pracuj na sobě!
- JAK? - když bijí hodiny Boží vertikály...
Slzy kapaly po prahu a ztichlé otázky zoufaly:
Bože, mám právo vědět, že jsem Boží světlo, které nesvítí?
- či duše, která zmírá?
- či moudrost, která v bláhovost se mění?
- či síla bez odhodlání?
Jsem unaven a lásky nemám -
On pomáhá mi když klesám již, já nadechuji ódem z Jeho plic -
Jsi naděje má, když zrána čerstvá rosa dýchá
a na vlnách duše plují rozkvétající lotosy magické krásy.
prof. Miluše Šubartová, 2008, Brno
(( Pozn.: ... -autorka dává své texty -včetně tohoto -většinou "volně k dispozici", nepřeje si však, aby případné citáty či úryvky byly nevhodně "vytrhovány" z kontextu -jsem tedy autorkou pověřen posoudit možnost -"vhodnost" použití pouze takového úryvku, apod.; -kontakt na autorku v připadě zájmu "zprostředkuji" ; - Zeanddrich E. ))
."
|
|
|