Ivan Davidkov
Píseň deště
Najdu si pro tebe jméno jak pro ženu,
budu tě očekávat, že se objevíš od moře,
tam, kde věčné očekávání přetvořené v pěnu
nad zátočinami září,
kde lodě a koráby vykládají pomalé hlasy a tmu.
Opustila jsi navždy svůj světlý dům nebeský,
náhle jata láskou, zapomínáš své děti – hvězdy, -
po celou noc se sama po ulicích touláš
a pod balkony se zastavuješ mlčky.
Budu poslouchat tvé kroky, píseň deště,
dívat se na tvé divé piruety.
Rozevlátá, tvá sukně z perel bude svítit
a budou jí tleskat všechna rozhoupaná okna
v celém městě.
Ty, jediná přítelkyně těhle jižních břehů,
zamáváš mi rukou zalitou stříbrem,
až zítra letadlo rozvíří listy osamělých palem
a ty se vypnou, jako koňská hříva v divém běhu?
Jen sotva.
Horizont – jak prázdná sklenka v baru na letišti –
přede mnou jasný stojí.
Bude to den bez zázraku. Bude neděle.
Jen oblaka budou jak pomačkané postele,
v kterých jinému jsi štědře věnovala něžnost svoji.
|