Loupežnice (pohádka pro Báru Reslovou)
Vrba, měsíc, tůň. A na jejím břehu seděl mládenec. Byl bosý, neměl bot. Vrba, měsíc, tůň. A zpíval krásně ten mládenec. I žáby mlčky poslouchaly. Vrba, měsíc, tůň. A byla bosá jeho píseň, lehce se bez bot nesla po lesklé hladině. Vrba, měsíc, tůň. A v rákosí mlčky tiše poslouchala dívka. Mládenec ji neviděl. ,,..nech si zdát o hvězdách vlastní tvoř souhvězdí plavej, voň v květinách vysni si svět bez zdí Nech si zdát o lidech smíchem sen prozáří toulej se ve svých snech s úsměvem na tváři .." Mlčky naslouchala dívka, celý les tiše naslouchal, na chvíli i měsíc umlkl. Jen padající hvězda decentně zažbluňkla v tůňce. A mládenec zaslechl to ticho, odmlčel se tedy také, aby vychutnal jeho krásy. V domnění, že spatřil ji, že to kvůli ní ustal s písní, vystoupila dívka z stínů. ,, Pro koho tak krásně zpíváš ?" zeptala se a měsíc zazářil v jejím hlase mnohem jasněji. Překvapen a zmaten hleděl na ni mládenec. Odtušil, že zpívá pro vodníky. ,,Pro vodníky ?" Dívčin hlas zněl nedůvěřivě, mládenec tedy začal plaše vysvětlovat. ,, Pro vodníky, neboť se jich každý bojí, sami spějí v tichu lesa, nikdo jim na dobrou noc nezazpívá. Pro vodníky, abych jim pomohl nést kousek té jejich samoty." ,, Kdybys ty sám nebyl sám, nechtěl bys jim pomoci. " Mlčel mládenec po jejích slovech, jakoby pravda mu uzamkla ústa. ,, Pro vodníky, " usmála se dívka, jaksi do sebe. ,, Copak ty věříš, že žijí hastrmani ?" Mládencova tvář se znovu rozzářila. ,, No bodejť, že věřim. Na vodníky, hastrmany, potápníky, hrníčkáře, nebo jak se jim ještě říká. I na ježibáby věřim, na čarodějnice a pekelná znamení, na černokněžníky a zlou moc vraního oka, na bludičky, na ohnivé mužíčky a ode dneška věřim i na lesní víly." ,, Proč na víly, mudrlante ?" ,, A co bys byla jiného než víla ? Vynoříš se ze stínů uprostřed lesa, krásná a beze jména, v očích se ti chvějí hvězdy a když promluvíš, měsíc začne svítit mnohem jasněji. Co jiného bys byla nežli víla, nežli víla beze jména ? " ,, A kdo tvrdí, že nemám jméno ?" ,, Víly nemají jmen. To bys ale jako víla měla vědět." ,, Však taky nejsem víla !" ,, Tak jak se teda jmenuješ ?" ,, Nejdřív mi řekni ty své jméno !" ,, Mě říkají odmala Filip. A jak se jmenuješ ty, vílo-nevílo ?" ,, Neptej se, stejně se nedočkáš odpovědi." ,, Ale já ti své jméno řekl !" ,, Radši vůbec zapomeň, žes mě tady kdy potkal, Filipe. A nikdy nepřestaň věřit na vodníky, třeba jednou potkáš i opravdickou vílu.. Sbohem Filipe !" Smutně se usmála dívka a ještě naposledy zamávala mládenci, než pozřely jí stíny lesa. A Filip zahlédl na její vztažené ruce náramek z modrých kamínků, svítivých kamínků, tajemných ve světle měsíce před úplňkem. Poslední pohled na ni, pohled na modrý náramek, vryl se mu silně do paměti a bez ustání se v něm převaloval. Později seděl Filip zadumán v hostinci a přemýšlel o dívce, jež nebyla vílou. Nevnímal bujarý ruch kolem sebe, tiše hleděl na svůj odraz na dně korbele. I přisedl si k němu starostlivý hostinský a zeptal se Filipa, proč, že tu mlčky sedí, když se celá hospoda baví. ,, Nevíte, šenkýři, která dívka v kraji nosí náramek z modrých kamínků ?" zeptal se Filip v dobrém. Všechen hluk v hospodě náhle ustal, počali mlčky muži jako předtím on pohlížet do den svých korbelů. Hostinský se ustrašeně naklonil k zmatenému Filipovi a smutně mu pošeptal : ,, Neptej se po dívce s modrým náramkem, mládenče, už nikdy nepátrej po jejím jméně ani po ní samé, záleží-li ti aspoň trochu na dožití se rána.. " Přemýšlel hodně Filip o těch slovech a nemohl stále pochopit jejich význam. Ještě víc snad přemýšlel o dívce s modrými kamínky na zápěstí, ale ani tady se nedostal v myšlenkách příliš daleko. Již ani nenavštěvoval hostinský sál. Bál se ticha, jež s ním přichází. Sám ve své komoře dumal o náramku z modrých kamínků. Až jednou, když kráčel lesem a počítal barvy spadaného listí, obklopilo ho sedm postav v škraboškách. ,, Peníze nebo život !" zahřímal nejmohutnější z loupežníků. Filip, jenž se dosud nikdy s lupiči nesetkal, nevěděl zda se má bít nebo má utéci. Zrovna když se chystal uskočit do křoví u cesty, objevil se osmý loupežník, drobnější než ostatní. Hlasem tlumeným černou škraboškou poručil zbylým sedmi, aby nechali Filipa jít. Poslechli jej. Třásl se Filip, když utíkal pryč, ale nebyl to strach z přepadení, co jím prochvívalo. Neboť osmý loupežník nosil na ruce náramek, náramek z modrých kamínků. Toho večera vrátil se Filip k tůni a jeho zpěv zněl teskněji než dřív. ,, Jen jedny oči znám jen jedny pod nebem Pod střechou sypaných hvězd Světlo s tmou dál se lam pod jejich pohledem pohledem klikatých cest Jen jedny oči mi druhé zastínily svou září vzešlého dne co skrýváš za nimi rty se zavlnily k Tobě se vzpomínka pne." A opět vynořila se dívka z lesa. ,, Proč už nezpíváš pro vodníky, Filipe ?" ,, Protože jenom ty si zasloužíš mojí píseň." Mlčela dívka. ,, Proč mi nechceš říct své jméno ?" ,, Bratři by tě zabili.." ,, Těch sedm loupežníků tam v lese, to byli tví bratři ? Snad nejsi i ty .. ?" ,, Ne, já nesouhlasím s tím, co činí moji bratři. Ale rozmluvit jim to nedokážu. " ,, Tak proč neutečeš ? Pomohl bych ti. " ,, Možná jsou loupežníci, mordýři a hrdlořezi, ale jsou to mí bratříčci a já je mám ráda. Nemohla bych od nich jen tak utéci." ,, Pak se teda taky stanu loupežníkem. " ,, Neblázni Filipe ! Ošklivý je život v lesích. Navždy byl bys sám. " ,, Měl bych tebe, dívko beze jména.." ,, Ale já mám jména. Viola.." ,, Violko .." ,, Filipe.. " A setkaly se jejich prsty, však oči se setkat nestačily. S rámusem vyřítilo se z lesa sedm temných postav a sedmero hlasů volalo : ,, Pusť naši sestru !" Nadarmo prosila Viola, marně se bránil Filip. Již odtrhli je od sebe, již pozvedlo se sedm dýk v sedm pěstí sevřených nad Filipovo hruď, již shlížela se smrtka a kosou v temné vodě tůně. Vrba, měsíc, tůň. Počali zpívat a zněl jejich zpěv jako všecky písně Filipovy vlity do jedné. Počali zpívat a les zpíval s nimi, i mravenci zpívali, přes pařezy. Vzduch houstl něhou i tesknotou jejich písně, houstl krásou, až hrozilo, že překypí se. A sedm pohybů zůstalo nedořčených, sedm paží zastavilo se nad hlavami, jakoby nemohly tím zhoustlým vzduchem prorazit. Pak odešlo sedm loupežníků, pokojně žít do neznáma, nikdo již jich více v kraji nespatřil. A pod starou vrbou se konečně setkaly oči Violiny s Filipovýma, i jejich rty se setkaly, když píseň vystřídalo ticho, které již nepotřebovalo slov..
|