|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Příběh hudby :
Začalo to před necelými 5 miliardami let.
Velký mrak plný prachu, kamenů a zoufalých jelenů. se roztočil kolem vlastního středu. Tak se narodilo Slunce.
Někdy ptotm přišel člověk. Viděl, jak Slunce plodí s deštěm duhu. Louka voněla zrajícím jarem.
To byla první píseň.
V lese rostlo čtrnáct hřibů, spousta borovic a jedna dívka. Občas si lehla k potoku a nechala prameny svých vlasů stékat po proudu. Bublavé ticho vody.
Ležela v jehličí, ruce rozpažené, jakoby ji křižovali.
Plakala, když hasl měsíc.
Nebyla krásná.
Seděli v kruhu kolem ohně mlčíce o životě.
Muž s fialovým balónkem v podpaždí se k nim přidal bez jediného slova. Tvář měl ožehlou tmou.
Náčelník promluvil vznešeným hlasem.
" Vidím plameňáky.."
Hvězdy se dívaly do plamenů a chápavě přikyvovaly.
Jen muž s balónkem v podpaždí se pohrdavě usmál. Nevěřil.
Náčelník se nadechl, aby rozvedl svou myšlenku, ale muž s balónkem ho přerušil.
" Nemáte někdo sirky ?"
Hvězdy nechápavě hleděly jedna na druhou.
Zahřmělo. Vlas v trávě se zachvěl.
Muž s fialovým balónkem si s povzdechem odpálil z hvězdy po své pravici.
Zvednul se vítr a přivál k nim pláč šeredné dívky. Ticho umlklo.
Muž s fialovým balónkem se rozloučil, spěchal do divadla.
Hvězdy vyňaly bubny z pouzder. Začaly hrát.
Zemi tlouklo srdce.
A uhlíky zalil déšť.
Sykot.
Pán v zaprášeném klobouku se zasmál. Měl snědou kůži a v očích hromady uhlí. Lehce vzplanul.
Kousek dál si sedmikrásky hrály s dětmi.
Důchodci se vraceli z plesu a úsměvem v kapesníku.
Pán znovu zvedl krumpáč. Hloubil dál.
A myslel při tom na slunce. Pálilo ho do zad.
" Nikdo nezpívá jako oni, " řekla's tiše a zavřela oči. Jen tak.
Po chodníkách se rozléval med. Nádražní světla.
Ve stínech před námi zpívali dva muži. Teskněji než vlak odvážející štěstí. Hodně pili.
" Těm nikdo nezatleská, " šeptala's a byla to jen další píseň. Na nádraží zapraskala lampa.
" Potlesk by je zabil," nechal jsem svůj hlas vplout do melodie světa.
Otázka pod víčky.
" Třeba klavírní virtuóz. Odehraje koncert, sklidí úspěch. Publikum nadšeně tleská, virtuóz se uklání. Potom jde domů. Tam ho čeká šero, studená káva, notové papíry a pod oknem dva milenci. Je sám. Proto se znovu a znovu vrací za klavír, potlesk je mu poslední radostí. Jednou ho pohltí prázdno.
Píseň tamhletěch dvou začala kdysi z velké chvíle. Je jedno, kdy na ní čas nabalil slova, jestli včera nebo před sto lety. Byla zpívána na cestě, v temných lesích, při prvním setkání s mořem.. teď jí zpívají nám.. a zítra se vynoří třeba v bezzubých ústech někde v Indii. Protože jí nikdo netleská. Potlesk značí konec, ale některé písně nekončí.."
Slon ho udupal, aniž by se stačil na cokoliv zeptat.
Stařena otevřela ústa k pohřební písni.
Zuby jí dávno vypadaly.
|
|
|
