|
|
|
| |
Co máš v té tašce ? zeptal se muž na ulici ,aniž by pátral po smyslu hasnoucích lamp.
Co máš v té tašce a já nevěda , co odpovědět , napřáhl své ruce prázdné , jak zdá se prázdná step plna slunce hřejícího zasněná křídla motýlů , vlnící se trávy a malých hříchů hranostajů.
Pozvedl své oči.
I já pozvedl své oči a naše pohledy se zkřížily.Dva staré kordy v rukou rivalů .Prastará pře beze smyslu .Jenže , kdo hledal by smysl v zapadajícím slunci , hasnoucích lampách či zkřížených pohledech ?
Pohlédneš-li do očí člověka ,co směřují tvým směrem, tak uzříš něco tak krásného , že se ti chce uletět , že chceš křičet radostí a všem kolemjsoucím tisknouc ruce šeptat Žiji..., a stejně odvrátíš svůj zrak se strachem , že mohlo by se cosi pokazit , že snad ti motýli v těch očích mohli by uletět zpívaje svou němou píseň
a ty bys již nikdy nespatřil jejich krás.Či snad ze strachu, aby nezměnili by se v můry , noční tvory plné zrady , co krouží kolem tvé hlavy čekajíce na příležitost vetřít se do snů, co krášlí tvé spaní , když lampy úplně pohrouží se do tmy..
Pozvedl své oči.
A já v těch očích jako zahlédl bych plamínek pochopení. Leč nemohl jsem toho plamínku dosáhnout a rozdýmat ho jsa obklopen tůněmi bolesti a žalu . Kéž přijal bych tenkrát od starce, jenž seděl ve stínu starých jilmů a vyprávěl mi o životě , obloze ,mravencích a stéblech , nazývajících se Láska, Volnost a jinými jmény se honosily ty jeskyňky člověka , co spatřil slunce a měsíc bratříc se na obloze , kéž přijal bych od něj tenkrát pramici.Jenže v těch dobách se svět zdál být šťastný jak medvěd uléhající k zimnímu spánku a čas ubíhal pomalu , po kapkách , čekal na dozrání, jak krápník čeká stovky let, a já neshledal tehdy v těch krásných časech pramici potřebnou. Mít ji tak teď tady , bez vesel i bez kohoutku, pustil bych se na ní přes ty hluboké tůně žal , nežal , nabral bych vzduch z plných plic , jak ráno sbírá všechny síly jda vstříc nové noci, a rozdmýchal bych ten plamínek pochopení a radosti.
Žel měl jsem pouze prázdné ruce , prázdná slova a kapky potu na stráních , jak pramen potůčku v horách , co dopluje až ke křiku racků a dekám na písku , k moři.
Co máš v té tašce ? zašeptal naposled, v očích již však ta odevzdanost, ta beznaděj sama, nebo s někým , kdo kráčí jí v stopách chtěje se podobat.Ta beznaděj se šířila vzduchem , světem i očima snílků.
Ta beznaděj plula i mnou a já jí prostoupen pohlédl vzhůru , jako čekal bych poslední možnost, tenounké stéblo
Jilmového starce a mou tvář ozářil svit , jenž podobal se stínu světlušek a koktání žab na břehu noci a já mohl odpovědět.
Mám v ní smysl hasnoucích lamp , řekl jsem a má ruka vplula do tašky jak rtuť do srdce , abych mohl rozfoukat ten potemnělý plamínek v očích.Kdosi však mou ruku zastavil a jemně ji stiskl , jak když víla obejme měsíční svit ,a já znovu vzhlédl vzhůru.
Naše pohledy se opět zkřížily a já spatřil oheň v očích , který nezhasly ani slzy, jež kanouc hladily tváře , jak blesk hromosvody na cestě za věčností , a ten pohled jak motýl beze slov říkal Děkuji..
Muž jak mnohý odešel a já zůstal sám v temnotě hasnoucích lamp.
Sám s jejich smyslem.
Sám s taškou ,kde mohl se skrývat třeba spací pytel či píseň gazelí nebo kus křídy , co kreslí s ní osud cestičky , a stejně tam ani jedno z toho nebylo , alespoň ne nyní.
Sám s Zemí , jež se pomalu točila od pólu k pólu , až se mi z toho točení začala točit hlava.
Sám s otázkami na všecky lidské odpovědi.
Sám s tečkou na bílém papíře.
.
|
|
|