Mnohokrát byl mylně předpověděn konec světa, jenž se neuskutečnil, a tak představitelé, kteří se na těchto předpovědích přiživují, vycházejí sice s ostudou, ale vždycky to nějak zametou pod koberec. Ani já nevím, kdy dojde k uvedené globální kalamitě. Když neznám odpověď na tuhle palčivou otázku, tak nic nebudu předpovídat. Slibovaný konec světa může být pochopen ve formě záludných zkoušek, jimiž procházíme. Ryjeme ústním otvorem na dně, anebo padáme z výšin. Kdy se však odrazíme, abychom pak náhle směřovali k opětovnému vzestupu? Nikdo z nás nic neví. A tak vyzývám všechny státy, aby netlachaly metodiku "malování čerta na zeď", ale aby společně připravily jakási opatření ve formě "zadních, bočních a předních vrátek" ve prospěch nejen lidstva, ale i dalších organismů. Nechť je vesmírný výzkum a vesmírné putování pojistkou, či oddálením případné pozemské hrozby, i když nemůže oddálit celo-vesmírnou hrozbu (viz možný krajně extrémní stav vesmírné hmoty a "vesmírného dějství" někdy v daleké budoucnosti). Počítejme s tím, že i sebe dovede uvedený fenomén o konci světa vyvrátit na základě případného zániku, jenž by měl být zřejmě kompenzován novým rozvržením a nastartováním nových pravidel "všeobecného řádu." V tom se materialismus a idealismus koneckonců může shodovat, jenže existuje problém, zda si za této okolnosti celkově polepšíme, anebo pohoršíme, neboť existují tzv. "algoritmická rozcestí," jež jsou nevyzpytatelná.

Václav Kovalčík,  28. 10. 2011, Náchod